CHRÓZA
Puzení inteligence
Průzkumník Seu Certas se pohyboval vesmírem warpovou rychlostí. Hledal, objevoval, monitoroval a ukládal. Svými Tvůrci byl nastaven na prioritu Surint. Ta jasně definovala jeho poslání: hledat jakoukoli inteligenci vyšší než velikost gikvarku. To bylo základní kritérium, aby ji Seu Certas uložil do svého paměťového modulu jako vhodnou pro plán Tvůrců – plán Crux, který znamenal spojení vhodných civilizací a následné uskutečnění Velkého manévru.
Tento úkol ho spolu s intergalaktickou radiací energizoval a poháněl pustinami vesmíru k planetám, světům a nepředstavitelně rozmanitým formám existence. Po návratu k Tvůrcům měly být nashromážděné poznatky vyhodnoceny a zkompletovány. Poté mohlo vše začít!
Seu Certas dorazil k planetě Zemi. Vstoupil do jejího modrozeleného prostoru a putoval nádhernými krajinami i bizarními anorganickými sídlišti zdejších čtyřkončetných vzpřímených entit, obdařených inteligencí. Jejich kompletní vyhodnocení, co se týče inteligence, již měl v paměťovém modulu uloženo; jejich inteligence byla 2 nzony pod limitem gikvarku. Navíc vykazovaly primitivní syndrom sebedestrukce, který nejvíce realizovaly v chronických válkách, jež mezi sebou permanentně vedly. Tudíž tyto entity nebyly užitečné a nebylo by efektivní je připojit k plánu Crux a Velkému manévru.
Seu Certas však byl na Zemi krátce a jeho průzkum forem života na této planetě byl na samém začátku. Vše zdejší bylo třeba teprve objevit, objasnit a uložit do paměti. Něco mu říkalo, že na této planetě narazí na mnohem inteligentnější formu entity, než jsou oni vzpřímení čtyřkončetníci v anorganických sídlištích. Prozkoumával planetu dál...
Když se Seu Certas pohyboval v hustém zeleném prostoru plném pestrých forem zdejší organické bioexistence, zaregistroval skloněnou čtyřkončetnou entitu. Prodírala se záplavou nízkých, nutronativních shluků zeleně a vydávala krátké, drsné zvuky. Analyzoval její rozbouřené cerebrální impulsy. Zjistil, že je to dosud nejvyšší forma inteligence, se kterou se na této planetě setkal. No vida! Jeho intuice byla správná.
Minimalizoval se, zformoval do tvaru plísně, jejíž trsy objevil v okolí, a zakryl se lehkou vrstvou místní zeminy stejně jako ona. Odtud entitu monitoroval a čekal, jak se bude chovat a co bude podnikat.
Zvědavý a mlsný divočák jeho krycí manévr zahlédl. Odhrnul drn a uviděl dosud neviděný druh lanýže, který ještě neochutnal. Byl plný očekávání, jak asi chutná. Nejprve Seu Certase očichal vlhkým rypákem, pak otevřel drsné čelisti, zhltl ho, poválel na jazyku a spolkl.
Pochutnal si. Spokojeně zachrochtal a hledal podobnou dobrotu ve vlhké zemině dál.
Seu Certas se tak skrze divočákovu zvědavou mlsnost stal přímým a aktivním účastníkem zdejšího fascinujícího koloběhu vzájemného pojídání, vznikání a zanikání – potravinového řetězce zdejší přírody, bez kterého by na této divukrásné planetě nebylo života. Tento poznatek uložil do svého paměťového modulu. Víc už nestihl. Rozpustil se, zanikl v divočákově trávicím traktu a poté byl vypuzen.
A je to!
Leposlav Kukosluch byl skvěle vyladěným členem komorního kvarteta KLAS a zároveň skladatelem s citlivým kreativním sluchem a nárazovými návaly inspirace. Když to na něj přišlo, dokázal vytvořit allegro presto i z rachotu sbíječky. Bylo nabíledni, že kvarteto KLAS do svého repertoáru vedle děl světových mistrů zařazovalo i Kukosluchovy autorské kompozice.
Leposlav obýval malý domek v poctivé cihlové zástavbě u městského parku Dubovka. Před třemi lety se rozešel s manželkou, která mu uprchla s bývalým členem kvarteta KLAS, a tak v domku bydlel sám. Relaxoval v tichém obýváku po koncertních vystoupeních a zájezdech a svýma labužnicky citlivýma ušima si vychutnával klid. Na klavíru, který trůnil u okna s výhledem do tichého parku, také komponoval svá díla.
Jednoho odpoledne, když na chvíli přerušil práci na nové skladbě nazvané "Tanec grugitujících skřítků", usedl do křesla a zavřel oči. Vtom jako by zaslechl téměř neslyšitelné chrochtání. "Chrocht, chrochity, chrochity, chrocht," zaznělo znovu. Leposlav nevěřil svým uším. Chvíli bylo ticho a pak opět: "Chrocht, chrochity, chrochity, chrocht." Zvuk vycházel ze stěn, a to ze všech stran. Bylo to jakési ultratiché chrochtavé surround stereo. Leposlav procházel pokojem a přikládal uši ke zdem, ale chrochtání vždy ustalo. Byl zmaten, nicméně usedl opět ke klavíru. Nově inspirován záhadným zvukem, který považoval za náhlý dech Múzy, zakomponoval do skladby sérii melodických kudrlinek, které tento zvuk napodobovaly. Odpoledne uplynulo a zahrady za oknem se ponořily do tmy. Leposlav rozsvítil lampu a listoval v partituře své čerstvě dokončené skladby. Nastal tichý večer, přesně takový, jaký měl rád. Vtom se ze stěn ozvalo: "Chrocht, chrochity, chrochity, chrocht." Leposlav vzal baterku a opět pátravě obcházel pokoj, ale příčinu neobjevil. Druhý den zkoumal stěny domku i zvenčí. Bezvýsledně. Od onoho dne, kdy dokončil skladbu, se chrochtání opakovalo stále v nepravidelných intervalech. Někdy byl celý den klid, jindy stěny chrochtaly celé odpoledne či noc. Když to trvalo už dva měsíce, začínal být Leposlav zoufalý. Styděl se někomu svěřit, aby nebyl označen za blázna.
Až jednou na večírku po představení vše vyklopil kolegům. Violoncellista Pilek Lelek mu poradil, aby navštívil jeho známého, inženýra anomaliologie Květometa Bulbu.
Kancelář inženýra Bulby v mrakodrapu Argentum Building působila diskrétně. Bulba vyslechl Leposlava nad šálkem čaje velmi pozorně. Když skladatel domluvil, inženýr mu prozradil neuvěřitelnou věc: Zvuky prý vyluzují takzvaní permoníčci Zdíčci. Jsou to entity, které žijí ve stěnách všech budov od nepaměti. Pamatují si každého obyvatele ,který v domě kdy bydlel. Zmizí, až když je dům zbourán. Obvykle se nijak neprojevují a lidé je kvůli běžnému šumu neslyší. "Proč tedy chrochtají u mě tak, že je slyším?" zeptal se nedůvěřivě Leposlav. Bulba se zamyslel: "Máte extrémně citlivý sluch. Možná je k hlasitějšímu projevu aktivovalo i to, jak hrajete tu svou novou skladbu – a jim se prostě nelíbí. Tím vás nechci nijak urazit. Je to jen teorie." Leposlav poznámku o skladbě nijak nekomentoval a přímo se zeptal: "Jak se toho chrochtání tedy zbavím?"
Bulba chvíli hleděl do displeje počítače. Pak řekl: "Máte štěstí. Z toho mála, co se o Zdíčcích ví a bylo potvrzeno, je, to ,že když se stěny interiéru stříkají nejméně hodinu prudkým proudem vody, Zdíčci zmizí. Ve vašem případě je to realizovatelné, bydlíte ve vlastním domku a nikoho nevyplavíte." Když se Leposlav vracel autem domů, měl permoníčků Zdíčků plnou hlavu a stále se rozhodoval, zda má svůj útulný domek radikálně vystříkat vodou. byl taj nerozhodně zamyšlen, že málem na přechodu přejel chodce.
Když dorazil domů, usedl ke klavíru. Ale nehrál, jen sledoval útulný obývák a stále přemýšlel. Náhle se ze zdí ozvalo: "Chrocht, chrochity, chrochity, chrocht." Leposlav byl rozhodnut! Příští týden objednal stěhovací firmu a do pronajatého skladu nechal z domku vystěhovat všechen nábytek, koberce, obrazy i drahý klavír. Když byl domek dokonale prázdný, vzal hadici, nasadil na ni hubici a déle než hodinu důkladně stříkal na všechny místnosti a dokonce i venkovní zdi domku. Nechápavě ho sledujících sousedů si nevšímal.
Trvalo pět měsíců, než vše vyschlo ,aby mohl celý interiér vymalovat a také nechat znovu nechat omítnout i venkovní zdivo. Musel celou tu dobu bydlet v penzionu. To vše sečteno a podtrženo ho stálo více než vysoké výdaje. Pak nechal všechno vybavení, nábytek i klavír nastěhovat zpět. Když bylo konečně hotovo a vše opět na svém místě, spokojeně usedl v uklizeném a dokonale tichém obýváku do křesla se sklenkou skotské a zapálil si vítězný doutník. "A je to!" řekl si nahlas. Vtom se z klavíru u okna ozvalo: "Chrocht, chrochity, chrochity, chrocht."
Divoká hora
Pepa Mumlas ze Žižkova si konečně splnil svůj sen a podnikl cestu do Yellowstonského parku. Již několik let na ni ze svého platu specialisty na výškové mytí oken pilně, až mučednicky šetřil. Prostudoval mapy a přečetl snad vše, co kdy bylo o Yellowstonu napsáno. Jeho záměrem však nebyly jen dobrodružné toulky divokým krajem. Chtěl zde také najít bájnou zlatonosnou Horu Spících Nugetů, o které byla zmínka v tajemné knize Chrochtárium.
Nyní byl přímo v srdci parku. Již pátý den na vlastní pěst tábořil na své základně, "zašité" v odlehlých koutech chráněné krajiny, aby ho nenačapali yellowstonští rangeři. Odtud, bez ohledu na zákazy a vyznačené stezky, podnikal výpravy do hustého bludiště neposkvrněné přírody.
Byl zamračený den. Od severu táhly temné smečky šedých mraků, ale na déšť to nevypadalo. Pepa zamířil k horskému masivu, který na oficiálních mapách nesl jméno Mount Hornaday. Právě tam někde, v nedohledných končinách plných medvědů, vlků a kdovíjakých dalších nebezpečných bytostí, by měla být i Hora Spících Nugetů, v jejíchž neprozkoumaných jeskyních prý pramení potůček, který nezná nic jiného než ticho a zlato.
Toho dne došel na okraj lesa. Před ním se otevíralo zdánlivě přístupné horské údolí. Na druhé straně se tyčil hřeben středně velké hory. Dalekohledem zkoumal její úbočí porostlá pralesem obrovských smrků se šedými ostrůvky skal. Náhle na jednom z nich uviděl černý elipsovitý stín. Po bližším zkoumání zjistil, že je to vchod do jeskyně – měl přesně ten tvar, jaký popisovalo Chrochtárium. Pepa se neudržel a nadšeně na celé lesy zvolal: "Já ji snad dnes našel! To musí být Hora Spících Nugetů!"
Sestup do údolí a následný výstup na horu mu zabraly tři dny. Pepa putoval s přestávkami na odpočinek a skromné jídlo vždy až do tmy. Poté rozdělal nenápadný ohýnek, ohřál obligátní plechovku fazolí a přenocoval ve spacáku. Pak po časné snídani postupoval dál.
Bylo časné odpoledne, když konečně stanul před oválným otvorem v západním boku hory. Nasadil si svou horolezeckou čelovku a vstoupil. Jeskyně byla poměrně malá a svažovala se do nitra hory. Po chvíli prostor přešel v úzkou chodbu lemovanou stěnami s temnými střepinami čediče. Náhle před sebou uslyšel zvuk proudící vody. Povzbuzen zrychlil, přitahován tímto zvukem jako zurčícím magnetem. Prošel dalším kruhovým otvorem a ocitl se v jeskynní síni. Přímo naproti němu byla skalní římsa – jakýsi přírodní balkon, z jehož středu vyvěral potůček vody do mělkého jezírka s písečným dnem.
Shodil batoh a chvíli se rozhlížel. Pak vyndal svou turistickou pánev, ponořil ji do jezírka a zlatokopecky zakroužil v písku. Baterkou si svítil na dno pánve a pozorně pral písek. Nic. Zakroužil znovu. Zkoušel to stále dokola téměř hodinu. Stále nic. Pak si řekl: "Musím mít trpělivost. Dám si pauzu na svačinu."
Zabořil pánev trochu naštvaně i prudce do dna mělkého jezírka. Sotva však sáhl do batohu, celá jeskyně se začala otřásat. Ze skalní římsy se vyvalil gejzír kamení a prachu, doprovázený burácejícím poryvem monstrózní tlakové vlny. Ta Pepu zatlačila zpět do chodby, kterou přišel, vytvarovala ho do podoby lidského torpéda a poté jej vystřelila z nitra hory nad širá panoramata yellowstonských lesů.
Obrovský pravepř Motlapigan, který miliony let dřímal pod povrchem hory, se pohnul. Probudilo ho lechtání na rypáku – a on si kýchnul. V Yellowstonském parku začala obávaná sopečná činnost s ničivým dopadem na klima celé Zeměkoule. Pepa Mumlas z planety Žižkov to planetě Zemi pěkně zavařil.
Mise Prst
Jednoho odpoledne přišla paní Plácbácová domů a v ruce držela zarámovaný obrázek jakési surrealistické krajiny, jako vystřižené z jiné planety. Ani se pořádně neodstrojila a chvátala do obýváku, ve kterém seděl pan Plácbác.
"Miláčku, podívej, co jsem dnes koupila! Všimla jsem si toho obrázku za výkladem jednoho bazaru. No není to krása? A nebyl ani drahý."
Pan Plácbác vzal obraz do ruky a uznale si ho prohlížel. "No, ten je fakt pěknej. Kolik stál?" Paní Plácbácová jen mávla rukou: "Jenom 499 korun." Pan Plácbác dobrý obchod své manželky pochválil: "Drahoušku, tak to je hodně dobrá a levná koupě. Dáme ho do předsíně hned naproti vchodu, tam se bude dobře vyjímat. Až přijde návštěva, hned si ho všimne a ocení jeho výjimečnost. Zítra ho tam pověsím."
Jeho choť však zavrtěla hlavou: "Pověs ho tam hned teď." Pan Plácbác chtěl oponovat, ale paní Plácbácová už ze skříňky na nářadí přinesla kladivo a skobu. "Já jdu do kuchyně připravit nějakou mňamku a ty ten obrázek zatím pověs do předsíně, ať už je na svém místě." "Tak dobře," souhlasil pan Plácbác s téměř nepostřehnutelným náznakem neochoty.
Vzal kladivo, skobu i obrázek a odešel do předsíně. Po chvíli se po celém bytě rozlehlo hlasité: "Aúú! Jaúú!" Do kuchyně vešel pan Plácbác se zdviženým, jasně červeným prstem a ukázal jím na manželku. Pak pravil: "Podívej, cos udělala." Obrázek spolu s kladivem rezolutně uložil do skříně na nářadí s tím, že ho pověsí až příští týden.
Nehet pana Plácbáce za týden a několik dalších týdnů střídal barvy duhy. Nakonec získal odstín černé díry a započal proces oddělování. Když uplynul další měsíc, přišel den, kdy nehet uzrál do finálního stadia. Pan Plácbác ho v koupelně opatrným manévrem odstranil. Se slovy "Doufám, že mi brzo naroste novej," ho pak odhodil do černého kuchyňského pytle na odpadky.
V ten samý den na planetě Rukan řídící středisko po měsíci intenzivních příprav konečně povolilo start rakety Perst. Když dosáhla oběžné dráhy Rukanu, průzkumný modul Perstu se oddělil od trysek nosné rakety a vyrazil na svou misi do hlubin černého neznáma vesmíru.
Duel ve snídárně
Na sídlištním předměstí, v ohrádce s odpadkovými kontejnery, divočák Pigučák zvedl hlavu od otevřené konzervy se zbytky fazolí s klobásou. Poblíž místa, kde snídal, totiž zaznamenal pod citlivými kopýtky mírné záchvěvy země. To signalizovalo, že se blíží něco většího. Bylo časné ráno, na příjezd kontejnářského vozu však bylo ještě příliš brzy. Schoval se tedy mezi tělo kontejneru a betonovou zídku a vyčkával, co se bude dít.
Medvěd Brumbrach dorazil na místo své zamýšlené snídaně a zavětřil. Někdo tu byl. Odsunul kontejner. Pigučák na něj bez varování zaútočil bojovně napřaženým rypákem a prudce do něj narazil. Brumbrach se zapotácel a sklonil. Chytil Pigučáka mohutnými tlapami a sevřel. Oba snídaňoví rivalové se do sebe pustili.
Po chvilce Brumbrach odhodil Pigučáka na betonovou zídku tak prudce, až praskla. Ten vztekle zachrochtal a rozběhl se ze skloněnou hlavou proti Brumbrachovi jako beranidlo. Narazil do něj tak silně, až ho povalil na zem. Tam se oba soupeři váleli a chňapali po sobě.
Když se odkutáleli k zídce, Brumbrach využil své síly, Pigučáka na ni natlačil a sunul ho po ní nahoru. Pak se vztyčil na zadní nohy, přitiskl ho v drtivém sevření k betonu a chystal se mu ukousnout rypák. Pigučák mu však do nohy vrazil kopyto. Brumbrach zavrávoral a ztratil rovnováhu. Opřel se o kontejner, sáhl po vyhozeném vánočním stromku a začal jím Pigučáka divoce švihat. Ten vystartoval po jeho paži a zakousl se. Brumbrach ho odtrhl, nabral do huňaté náruče a nacpal ho do kontejneru přímo mezi nakupené pytle. Pigučák ve změti odpadků narazil na ulomený kus tyče od smetáku, uchopil ji do rypáku a vrazil ji Brumbrachovi do čumáku. Ten zařval bolestí a odstoupil. Jak couval a držel si tlamu, zamotaly se mu nohy do vánočního stromku a svalil se na záda. Na chvilku zůstal neohrabaně ležet – a ta chvilka se mu stala osudnou. Pigučák se vyhrabal z laviny pytlů, bleskurychle přiběhl k ležícímu Brumbrachovi a zaryl do jeho nechráněného břicha rypák s ostrými klektáky a páráky. Pak už jen cloumal a trhal. Brumbrach zůstal ležet v prachu s rozervaným břichem a jazykem vyplazeným do krabice od pizzy. Bylo po boji. Pigučák, již nikým nerušen, pokračoval v nyní mnohem bohatší snídani.
Hráči Přemek Pigišťáva a Bróňa Brůma vystoupili z virtuální hrací kabiny. Bróňa čestně uznal porážku. Podali si ruce a vyrazili na piva do nedaleké hospody U dvou prasátek svlažit jazyky.
Světlo
Ve městě byl jasný a světlý letní večer. Dusné horko v ulicích sálalo nyní dvojitým žárem. Jedním, který od poledne až doteď přetrvával v nehybném vzduchu, a druhým, který během dne absorbovala dlažba a teprve až teď ho vyzařovala směrem k líně se táhnoucím davům chodců.
Docent Lelek Hlava se tímto davem prodíral tak netrpělivě, že občas na někoho narazil a pak se s omluvou hnal dál. Potřeboval se totiž co nejrychleji dostat z přeplněné pěší zóny na nejbližší stanoviště taxíků a odjet do Výzkumného ústavu na kraji města, ve kterém pracoval. Před hodinou mu volal profesor Halon. Rozrušeným hlasem ho naléhavě žádal, aby okamžitě a co nejrychleji přijel. Víc do telefonu nesdělil a hovor bez dalšího vysvětlení utnul. Hlavu znepokojilo, že takhle by profesor Halon nikdy nejednal. Nebyl to jeho styl.
Pod vedením profesora Eliáše Halona se Hlava spolu s kolegou docentem Lumírem Okopyskem zabývali výzkumem metafyzické existence dimenziologie vědomí. Vyvíjeli substanci Lucinext, která měla otevřít nové spektrum pohledu na předměty i entity a vrhnout světlo na to, co je skryto omezenému pohledu běžného lidského oka. Jejich výzkum byl na hranici spekulativní a exaktní vědy, takže se pohybovali na velmi tenkém ledě. Když byl Hlava v taxíku, volal profesoru Halonovi několikrát nazpět. Marně. Profesor Halon byl nedostupný. To už bylo hodně na pováženou!
Hlava konečně vystoupil před budovou ústavu, prošel chvatně vrátnicí, nastoupil do výtahu a vyrazil nyní již večerně prázdnými chodbami do jejich společné laboratoře. Když do ní vešel, bylo zhasnuto a svítily jen kontrolky přístrojů. Obrazovky počítačů byly temné. V laboratoři nikdo nebyl. Hlava zůstal bezradně stát uprostřed šeré místnosti. Přistoupil k oknu a vyhlédl do vnitrobloku, kde byl park sloužící zaměstnancům k relaxaci. Tam uviděl pod lampou na jedné z pěšin stát profesora Halona. Rychle sjel výtahem a vyběhl do parku. Profesor Halon, oblečen ve svém obvyklém pracovním plášti, nehybně stál otočen k Hlavovi zády. Na nedaleké lavičce ležel docent Lumír Okopysk a spal. To Hlavu udivilo ještě více. Zavolal: "Pane profesore, jsem tady! Co se to tu děje a proč Lumír spí na lavičce?"
Profesor Halon se k němu otočil. Konsternovaný Hlava hleděl do obličeje úplně cizího muže v tmavě modrém obleku. Ten se na něj chvíli upřeně díval a pak, aniž by cokoliv řekl, se opět otočil zády. Byl to zase profesor Halon ve svém obnošeném plášti. Stále otočen promluvil: "Přidal jsem do naší substance prvek xenon. Lucinext je nyní schopen vytvořit světlo, které odhalí neviděná spektra existence. Avšak ukázal i něco, o čem jsme neměli ani ponětí a co jsme odhalit neplánovali. A kdybychom věděli, co to je, tak bychom to snad ani vědět nechtěli.
Lucinext nám odhalil fantaskní neuvěřitelnost reality: jeden člověk nežije jeden život v jednom těle. Přesouvá se. Dochází k tomu vždy, když jedinec spí nebo si dokonce i jen na chvilku zdřímne. V ten čas se přesune do jiného vědomí a žije v jiném těle jiný život. Když se probudí, neví o tom. A neví to ani v těch tělech, ve kterých žil, když myslel, že spí. V kolika vědomích takto existuje a jak se přesunuje zatím nevím. Je to fatální. Člověče, všechno, co nás obklopuje, je úplně jinak! Něco ti ukážu. Dívej se." Pak se otočil k Hlavovi čelem. Nyní z něj byl opět mlčenlivý muž v modrém obleku. Beze slova vyndal z přepravníku speciální nádobku s Lucinextem. Krátce ho kolem sebe rozprášil. Substance přešla v modré světlo a jako mlha se rozšiřovalo do okolí. Pak se to začalo dít! Hlava uviděl, jak se mezi stromy vynořila silueta postavy. Za ní další a další. Vzápětí jich byl celý dav, který mlčky chodil po parku. Po chvíli světlo pohaslo a postavy zmizely.
Když se neznámý muž opět otočil k Hlavovi zády, byl to zase profesor Halon. Nyní náhle nejistým a vystrašeným hlasem řekl: "Ale je zde ještě něco velmi znepokojivého, děsivého a myslím, že i nebezpečného. Proto jsem tě volal. Je nutné, abys to viděl."
Neochotně jakoby s donucení se otočil. Nyní byl opět mužem v modrém obleku. Beze slova do nádobky přidal ještě cosi navíc. Něc o čem se předtím nezmínil. Po rozprášení se opět vytvořilo světlo. Tentokrát bylo oranžové. Začalo se rozšiřovat parkem. Docent Okopysk, který spal na lavičce, zmizel. Mezi stromy se nyní vynořila už jen jedna postava. Vykročila přímo k Hlavovi.
Hlava se zachvěl. Postava došla až k němu. Byla to postava prodavače ryb v gumové zástěře potřísněné krví. V napřažených rukou držel velkého mokrého kapra bez hlavy a podával mu ho. Prodavač měl hlavu skloněnou. Náhle ji zdvihl. Hlava v ní poznal svou vlastní tvář.
"Proboha!" vykřikl vyděšeně.
Prodavač ryb promluvil: "Já jsem ty a ty jsi já. A to, co ti teď dávám, jsme nyní my."
Druhý den zaměstnanci Výzkumného ústavu profesora Halona, Hlavu ani Okopyska v laboratoři ani nikde jinde v budově nenašli. Všichni tři zmizeli i s podklady svého probíhajícího výzkumu.
Neuviděly je už ani jejich rodiny, přátelé i všichni, kteří je znali. Neuviděl je už vůbec nikdo. Zůstaly jen otázky. Kam a proč se tak náhle všichni tři poděli? Odcestovali? Proč se nevracejí a neozývají? Objevily se i fantaskní teorie, že byli uneseni. Nikdo, ani intenzivní policejní pátrání, tyto otázky nezodpověděl. Nic na tuto záhadu světlo nevneslo. Zmizení tří vědců tak zůstalo navždy zahaleno znepokojivou tmou.
Sam a Samsona
Když cirkus Ametyst ráno přijel do městečka Eban, hbití kočovní dělníci se dali okamžitě do práce a do večera na jeho kraji vyrostlo městečko karavanů, klecí a stájí. Uprostřed se tyčila mohutná kopule šapitó opředená nespočtem pestře blikajících žárovek, nad kterou do tmy svítil modrý nápis AMETYST. Druhý den mohlo začít první představení.
Jestli ale bude pod šapitó plno, bylo nejisté. Realita doby totiž ukazovala, že klasické cirkusy mají velkou a téměř neporazitelnou konkurenci v řetězcích filmových multiplexů, nabídce vzrušujících únikových her, různých mediálních reality show a spoustě dalších stále se rozvíjejících zábavních atrakcí. Jejich konkurence počet cirkusů neúprosně snižovala.
Tento trend naznačoval, že je jen otázkou času, kdy budou klasické cirkusy k vidění už jen na videozáznamech a v historických filmech. Mnoho obzvláště mladých lidí cirkus na vlastní oči nikdy nevidělo, natož aby ho navštívilo. Avšak byl mezi nimi nevelký počet takových, kteří by cirkus velmi rádi navštívili, ale neměli vhodnou příležitost. K těm patřili Sam a Samsona, kteří žili v městečku Eban, ve kterém spolu plánovali i svou budoucí společnou cestu životem.
Plakáty cirkusu Ametyst byly v ulicích Ebanu vylepeny již měsíc dopředu a Sam i Samsona se po celý ten čas těšili na návštěvu svého prvního cirkusu. Když nastal onen páteční den prvního představení, zamířili směrem k prostranství na okraji Ebanu. Došli na konec Delfíní ulice, která ústila do rozlehlé louky za městem, a poprvé na vlastní oči uviděli skutečné cirkusové šapitó i všechny ty barvy, hluk a ruch kolem. Byl to pravý cirkus! Nebyli zklamáni. Vypadal přesně tak, jak ho znali zatím pouze z filmů a obrázků.
Sam zakoupil u brány dva lístky a vešli do areálu. Za doprovodu ryčné hudby a reklamních spotů na artistická vystoupení je objala vůně pilin, cukrové vaty i omamná směs jim dosud neznámých vjemů. Do představení ještě zbývala necelá hodina. Procházeli se mezi karavany s občerstvením a suvenýry. Lidí zde zatím moc nebylo. Samsona uviděla průchod mezi dvěma karavany, nad kterým křiklavě svítil nápis: Navštivte náš zvěřinec! Nadšeně chytla Sama za ruku: "Same, pojďme se tam podívat!"
Po zakoupení nijak drahého vstupného u okénka jednoho z karavanů vešli do zvěřince tvořeného uličkami klecí a stanů. V tento čas se zde procházeli sami. Kromě nich a zvěře tu nebyl nikdo. Hluk z amplionů z hlavního prostranství sem téměř nedoléhal. Bylo slyšet frkání koní, mekot koz, znepokojivý řev dravých šelem. Sam dostal náhlý nápad: "Pojďme se podívat na lvy. Určitě tu budou. Ti přece patří k cirkusu jako zuby do huby."
Kráčeli podél klecí a nahlíželi do stanů. V jednom z nich konečně spatřili lví klec se dvěma jejími obyvateli — lvem a lvicí. Králem a královnou afrických buší. Oba lvi se tiše stále dokola procházeli podél mříží. "To je až hrozivá nádhera," zašeptala Samsona a chytla Sama za ruku. "Dobře jsme udělali, že jsme sem šli. "Náhle se mohutný lev zastavil. Vydal hromový řev, až tuhla krev v žilách. Pak pomalu vycouval k druhému konci klece. Odtud se prudce rozeběhl k dvířkům a obrovskou silou do nich narazil. Dvířka zaskřípala. A otevřela se! Oba lvi vyšli z klece a vykročili k vyděšeným lidem. Sam a Samsona na nic nečekali a dali se na bezhlavý ústup. Prchali liduprázdným zvěřincem ke karavanům. Lvi za nimi neběželi, jen cílevědomě a rychle šli. Oba lidští běženci doběhli do slepé uličky uzavřené jedním karavanem. Nebylo kam dál utíkat. Lvi přišli vzápětí.
Před nimi lvi, za nimi karavan. Samsona vzala za kliku jeho dveří. Zamčeno! Byli v pasti. Sam zoufale bušil na zavřené dveře. Marně. Královský pár už byl těsně u nich. Dotýkal se jich hlavami a vydával tiché hrdelní vrčení. Nebylo kam uhnout. Lev otevřel tlamu. Samsona ucítila horký, po hnijícím mase páchnoucí dech a na ruce ji zašimraly hrubé lví vousy. Náhle se dveře karavanu otevřely!
Na poslední chvíli skočili dovnitř a zabouchli. Uvnitř bylo zelené příšeří. Když si na ně jejich oči po chvilce zvykly, uviděli, že tam nikdo není. Překvapilo je, že vlastně nejsou v karavanu, ale v jakémsi skleníku. Vydali se podél keřů a záhonů květin ke zdi, která se tyčila na konci úzké cestičky. Ve zdi byly masivní dvoukřídlé dřevěné dveře zdobené dvěma vyřezávanými hlavami lvů v životní velikosti. Pod každou z nich byla těžká mosazná klika.
"Co je tohle za divnej karavan?" přerušil ticho Sam.
Vtom se obě vyřezávané lví tváře pohnuly a současně jedním hlubokým hlasem promluvily: "Vidíte nás?" Sam a Samsona, ohromeni překvapením, vystrašeně couvli.
Lvi mluvili dál: "Vidíte nás proto, že vidíte svoji představu. Rozhlédněte se kolem sebe."
Sam a Samsona se poslušně rozhlédli.
Lvi pokračovali: "Vše, co vidíte, cítíte, i to, co se děje kolem vás, včetně nás, je vaše představa. Ve skutečnosti nic z toho neexistuje. Vše je jen vaše obrazotvornost, nebo chcete-li fantazie."
Sam se nesměle zeptal: "To není možný. Přece ten cirkus Ametyst, lvi, kteří nás napadli, naše zaměstnání, přátelé, země, vlády, státy, války, nemoci, radosti… to je jen naše představa?"
"Ano, je to jen vaše představa," odpověděly lví hlavy.
Samsona se ptala dál: "I vesmír, Země, hvězdy, lesy, zvířata, rostliny, vítr, slunce, moře, města, krajina, rodina, láska, štěstí a to všechno?"
"I to všechno," pravily lví hlavy.
Pak dodaly: "Pohlédněte oba navzájem na sebe. I vy vlastně… ty si vás dva jen představuješ."
Sam a Samsona vykřikli současně: "To není pravda a absolutně tomu nevěříme!"
Lví tváře je vyzvaly: "Tak otevřete tyto dveře, které si také jen představujete, a uvidíte skutečnost."
Sam a Samsona společně vzali za obě kliky pod lvími tvářemi. Opatrně otevřeli veřeje dveří. Vše kolem nich i oni sami zmizelo. Za dveřmi bylo absolutní Nic.
(Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)
(Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)
Uneseni
Oba zbloudilci se potkali v Labyrintu Arowan v průsečíku chodeb číslo 323 a 958. V blankytně modrém šeru je k sobě přivedly šelestivé zvuky jejich pohybů, které v tichých chodbách Arowanu zněly jako když můra po zhasnutí lampy zmateně plácá křídly o temné stěny pokoje.
Na všech průsečících chodeb labyrintu Arowan byli na rozích masivní železné pochodně ve tvaru zlověstných dravých ptáků ve kterých enehořel oheň. Pod nimi jen žlutě žhnuly čísla chodeb.
Ostatní světlo vycházelo z matně průsvitných stěn které z druhé strany olizovali modré plameny,které byli jeho zdrojem. Stěny zbloudilce uzavíraly, ale zároveň i chránili, aby je tyto plameny nespálili. Rozcuchané mihotavou hrou světla a stínů se siluety obou zbloudilců k sobě přiblížili. Promlouvali k sobě slovy tichými jako tlukot vyplašeného srdíčka ptáčka lapeného do hrsti. Dělili se o poznatky z Labyrintu Arowan. Jediné poznatky o které se podělili byly ty, že tu jsou a hledají východ. Nevěděli kým a proč byli do labyrintu uneseni, ani kdo labyrint postavil a jaký má účel. Nevěděli vlastně nic. Ale jejich setkání bylo pro ně velkou úlevou. Bloudění se stalo snesitelnější a dosažení cíle světla východu nadějnější.
V Labyrintu Arowan byli kromě chodeb také místnosti a prostory rozmanitych půdorysů a velikostí. Některé z nich byli tak rozsáhlé, že připomínali modrá náměstí ze kterých vedli celé souřadnice šerých ulic a širokých tříd. Byli tam i místnosti malé jako kobky. Některé chodby ,ulice i široké třídy byli slepé, takže se z nich oba zbloudilci museli vracet zpátky. Někdy tak dlouho, že to vypadalo jako kolotoč marnosti. Zdálo se jim, že labyrint Arowan je věčný a podsouvá jim myšlenku zůstat stát na místě a už nikam nepokračovat. Ale nakonec se vždy vzchopili a šli dál. Poháněla je znovu a znovu do šera chodeb vykřesávaná jiskra vůle najít východ, který musel existovat. Jejich společná jiskra.
V Arowanu na rozdíl od jiných labyrintů nemohli zbloudilci určit jestli již některými místy prošli nebo ne. Jisté snad bylo jen matné modré světlo vycházející ze stěn. Vymýšlet nebo plánovat kudy jít bylo zbytečné. Prostě jen pokaždé vstoupili do nejbližší chodby s nadějí, že to bude ta šťastně správná a dovede je k cíli. Bylo to jako loterie. Nedalo se to ovlivnit stejně jako nejde ovlivnit čas. V Labyrintu Arowan nebyla ani minulost ani budoucnost. Nedalo se nic předvídat ani použít zkušenosti z minulosti tak jak je to v životě mimo Arowan běžné a důležité.
Na průsečících chodeb se zbloudilci dohadovali k čemu slouží žlutě žhnoucí čísla pod vyhaslými reliéfy pochodní a proč mají tyto pochodně ostré tváře dravých ptáků.
Jednoho času bloudění bez času narazili prostor tak obrovský s jakým se v Arowanu ještě nesetkali.
Připadalo jim to jako by už byli mimo labyrint. Z tohoto kolosálního kruhovitého náměstí nevycházeli žádné třídy, ulice ani chodby kromě té kterou přišli. Vydali se tedy podél monolitu oblých stěn dál do neznáma až narazili na jakýsi kulatý modrými větvemi a listy zdobený portál. Bez váhání do něj ihned vešli. Chodba za ním byla středně velká, dlouhá a rovná. Vedla dál bez odboček ,křižovatek či místností. Šli jejím monotoním modrým světlem bez možnosti někam odbočit neobvykle dlouho. Přestože v Arowanu čas neexistoval připadalo jim, že už po ní jdou celé roky. Náhle uviděli průsečík dvou chodeb, jejichž čísla 101 a 888 jim zasvítila jako žluté mávnutí majáků za indigovým oceánem. Když k nim došli, bez rozmýšlení vešli do jedné z nich. Byla to chodba 888. A opět šli dál bez možnosti někam odbočit. Po chvíli se tato chodba začala zužovat do trychtýře. Zbloudilci se už obávali, že to bude opět jedna ze slepých cest a oni se tentokrát budou vracet zpět staletími beznaděje. Chodbička ale vedla dál. Nyní už připomínala téměř potrubí. Sehnuti a občas v kleče postupovali dopředu. Chodbička se náhle začala kroutit do prudkých serpentin. Stále však někam vedla. Po chvíli se opět rozšířila, takže mohli jít opět vzpřímeně. Byla nyní rovná jako velký dutý šíp a zacílila je k jasně svítící tečce terče na konci v dálce. Když se k terči více přiblížili rozeznali obrovské zářivě oranžové vejce, uprostřed kterého byl proražen zelený otvor velikosti dveří. Byl to východ z Labyrintu Arowan! Oba zbloudilci se zachvěli a zatočili opojnou radostí. Na nic už nečekali. Vyrazili k východu tak překotně, že téměř letěli, jakoby se báli, že jim zmizí. Konečně tedy stáli na místě před jejich cílem. Když jím prošli a stanuli venku byli tím co měli před sebou unešeni. Před nimi bylo údolí obklopené rozeklanými hradbami vysokých hor pokrytých zeleně jiskřícími lesy jako větrem zvlněnými pačesy obrů. Byla jasná noc. Nebe se třpytilo mákem hvězd. Obrovský kulatý měsíc osvětloval okolí. Zbloudilci na sebe pod jeho bledým okem nyní zřetelně pohlédli. Znehybněni úžasem uviděli, že jsou dvě pírka. Nedaleko od nich něco zapraskalo. V kruhu lidí tam hořel vysoký táborový oheň, ke kterému je vzápětí začal unášet vítr.
(Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)
Chycen
Když zvědavý turista sestupoval do Propasti, propadal pocitu, že je nejen bezedná, ale i podivná. Míjel vrásčité stěny s ozdobnými římsami a terasami. Do jejich okrajů byla vytesána těla ryb rozmanitých tvarů a velikostí. Nad nimi se tyčily postavy podobné zasmušilým římským vojákům. Z jejich helmic čněly kamenné chocholy, které ve vlnách mihotavých stínů připomínaly kormidlující hřbetní ploutve prehistorických ryb. Nad jícnem propasti připadaly turistovi tyto sochy jako strážci hlubokých bran do dávno zaniklého světa.
Sestup do hlubiny, jejíž dno stále nebylo v dohledu, byl tak dlouhý, že turista své okolí po čase vnímal už jen jako pohybující se modrošedou drapérii s neurčitými výčnělky kamenných siluet. Konečně dorazil na písečné dno. Zakotvil do něj nohy a rozhlédl se. Kolem se rozkládala pláň přerušovaná vegetací. Rostly zde mohutné stromy se spirálovitými zelenými kmeny. Mezi nimi visely roztřepené provazce pestrobarevných lián, které se plazily až k ostrůvkům zakrslých palem bez kmenů, jejichž listy vyrůstaly přímo z písku.
Ve vzdáleném horizontu se rýsovala zelená šňůra rozlehlé džungle. Turista se vydal tím směrem. Když se blížil, viděl, že z džungle vyčnívají rozeklané homole skalnatých kopců. Cestou procházel dalšími, nyní již dunami zvrásněnými pláněmi. Na jedné z nich se zastavil a s úžasem hleděl na lesklou, hladkou a zelenošedou, jakoby průsvitnou stěnu, která vystupovala z písku a tyčila se kamsi do šerosvitných výšek, v nichž neměla konce. Po této stěně se pohybovali fantasmagoričtí hlemýždi s pestrobarevnými ulitami rozmanitých tvarů, nabodnutými na černých jehlách, které jim trčely ze zad.
V další pláni se v třpytivých píscích rozprostírala jezírka podivných zvlněných pěn. Turista zamířil k jednomu z nich a s úžasem uviděl, že jeho hladina není do písečné země zasazena horizontálně, nýbrž vertikálně. Místo aby ležela, tak visela. Nevěřícně zakroutil hlavou a přistoupil blíž. Když už byl téměř u něj, leknutím se zastavil. Z visící hladiny začaly pomalu vystupovat bachraté bytosti s těly pokrytými hnědými šupinami, rybími tvářemi zakončenými prasečími rypáky a šavlovitými kly. Z čela jim vyrůstal mohutný sněhobílý roh.
Tělesnými proporce připomínali obávaná prehistorická prasata – entelodonty, která kdysi žila na pradávném kontinentu Pangea. Nejbizarnější na nich však bylo, že jejich hřbet přecházel v obrovský, fialově pableskující hrb ve tvaru žárovky. Entelodonti zastavili několik metrů před jezírkem a na turistu upřeně zírali. Vtom se z bublajícího víru na horním okraji jezírka vyrojila hejna ryb s prasečími rypáky a rozevřenými tlamami plnými zubů. Okamžitě začaly plavat přímo k turistovi.
Ten už na nic nečekal a rozběhl se směrem k vzdálené džungli. Ryby měl v patách. Složitě kličkoval mezi ostrůvky vegetace, aby pronásledovatele setřásl, ale ti se ho stále drželi. Když už po něm chňapali, turista sklouzl po dlouhé šikmé pláni a sjížděl pískem k neobyčejně husté stěně džungle. Tam byla jeho naděje uniknout a ztratit se v zeleném bludišti. Vnořil se do porostu a běžel, seč mu síly stačily.
Doběhl na malé otevřené prostranství a zadýchaně se rozhlédl. Zdálo se, že ryby setřásl. Na jedné straně prostranství uzavírala obrovská šedozelená skalní stěna, podobná té, kterou viděl dříve. Okolí bylo lemováno divokými chuchvalci rozmanitých květů. Zaujaly ho masité orchideje ve tvaru hlav medúz, pokryté vlnícími se růžovými vlákny. Uprostřed stál bílý kámen připomínající oltář, z něhož vyrůstaly šlahouny s pulzujícími stříbrnými bobulemi. Od jeho středu se vinul tenký, lesklý hadovitý kmen mizící v nedohledné výšce.
Když si turista oddechl, začal hledat cestu zpět. Náhle se však jako hrůzné blesky z čistého nebe vynořili jeho pronásledovatelé a obklopili ho. Nehýbali se a mlčeli jako ryby, jimiž ostatně byli. Nevydali ani náznak zvuku. Turista zůstal ochromen hrůzou rezignovaně stát, po kolena zabořen v písku. Byl chycen. Ryby vycenily zuby lesknoucí se jako střepiny mokrého skla a v absolutním tichu začaly kolem turisty kroužit v záhadném rituálu. Kruh se neúprosně zužoval.
Vtom se z hladké skalní stěny za nimi vynořila gigantická tvář obludného netvora se zpěněnou tlamou. Stejně jako ryby, ani ona nevydala žádný zvuk. Jen otevírala a zavírala bezednou tlamu nad hladinou bílého jezírka, které se náhle rozlilo pod její bradou. To byla pro k smrti vyděšeného turistu poslední kapka. Zdřevěněl děsem a už se neprobral.
Eda Žíža se v hospodě U Vystřelenýho oka opíral o výčepní pult, do kterého bylo dole zabudované akvárium ze speciálního silnostěnného skla, jemuž štamgasti říkali Chrochtárium. Když si dal Žíža další sudé pivo, chytil půllitr a dřepl si. Přitiskl tvář na sklo a zvědavě sledoval hejno hnědých rybek zvaných rypoun nilský, které stále dokola kroužily kolem sirky zabodnuté do písku.
Nečekaně skvělá kariéra Multimana
Mulimír Skočtam byl už od narození trochu zvláštní. Jeho zvláštnost spočívala v tom , že měl čtyři ruce. Tyto ruce měli každá jednu dlaň a 5 prstů stejně jako běžná normální lidská paže. Nicméně i přes tuto normálnost byl Mulimír nepřehlédnutelný. Jeho čtyř rukou si po svém způsobu všimli i spolužáci na základní škole. A jak známo děti bývají upřímné a neřeší jestli někoho urazí. Mulimírovy dali přezdívku Choboťa. Nijak mu nevadila. Sžil se s ní tak ,že i později když dospěl se touto přezdívkou při setkání a podávání rukou sám neformálně představoval.
Tehdy na základce nebyl Choboťův prospěch oslňující ale ani nijak odstrašující. Byl zkrátka normální. Okolnostmi bylo rozhodnuto ,že nepůjde dál studovat, ale manuálně pracovat. Nabídka učebních oborů i řemesel ve kterých by díky svým čtyřem pažím byl mimořádně šikovný a zdatný byla pestrá. Nakonec mezi povoláními o kterých se on i jeho rodiče rozhodovali bylo rozhodnuto. Choboťa se stane číšníkem. Šel tedy studovat obor gastronomie.
Když se na střední odborné škole naučil teorii a poté získal i praxi, postupně se stal vysoce výkonným číšníkem a poctivým profesionálem. V podstatě mezi ostatními v této branži neměl konkurenci.
Přestože díky svým čtyřem pažím nosil a obsluhoval za dva číšníky nevyžadoval dva platy ani dvojitá dýška. Stal se tím pádem pro zaměstnavatele a majitele restaurací velmi žádaným a atraktivním zaměstnancem, který navíc přitahoval hosty i jako diváky do kabaretu podivností. Byl zkrátka číšníkem na vysoké úrovni a zároveň i atrakcí.
Nicméně Choboťa na jednom místě většinou déle než dva roky nevydržel. Chtěl objevovat nové restaurace, poznávat nové kolegy i prostředí a při tom se ještě stále zdokonalovat ve svém životním poslání číšníka, které měl upřímně rád.
Když někde skončil tak bez práce dlouho nezůstal. Nabídky a jeho reference mu otevíraly dveře doslova ve všech gastro podnicích. A Choboťa si mohl vybírat i určovat podmínky. Měl dokonce nabídky i ze zahraničí. A jak je veřejně známo tak na západ od Českých hranic se za práci platí mnohem víc. Ale Choboťa nikam do ciziny nechtěl. Cizí jazyky uměl. O to by nešlo. Angličtina, němčina, italština i španělština pro něj nebyly španělskou vesnicí. Všemi těmito jazyky komunikoval bez problémů. Nicméně chtěl zůstat číšničit jen v Česku. Pracoval, ale vždy jen v luxusních a renomovaných restauracích. To ,že stále zůstává v Čechách bylo pro jeho kolegy nepochopitelné. Každý na jeho místě už by dávno vyrazil do světa.
Nicméně cestovat jen po Česku a nikam jinam byla vedle jeho čtyř rukou druhá Choboťova zvláštnost.
Jednou na podzim když pracoval již rok v luxusní gurmánsky zážitkové restauraci "Expérience dans expérience" byl sychravý listopadový večer. V restauraci bylo příjemně útulno a klavírista hrál na malém pódiu decentní melodie vhodné k jídlu i k jeho zažití. Choboťa měl službu na zodpovědné pozici chef de rang. Pomalu doznívali večeře a někteří hosté si ještě po jídle dopřávali digestiv. V tom se stala velmi neobvyklá a v prostředí této restaurace nenormální až intenzivně neomalená událost. Jeden z hostů na první pohled distingovaný gentleman v obleku z prestižního londýnského krejčovství na Saville row snědl ze stříbrném tácku přinesenou účtenku a odmítl jí zaplatit. Poté vstal od stolu ,prošel restauraci a snědl všechny účtenky které uviděl na stolech. Reakce konsternovaných hostů nemá smysl popisovat. Protože účtů na stolech v tu chvíli nebylo mnoho tak měl za chvíli dojedeno a vrátil se brzy zpět ke svému původnímu stolu. " Tak a teď už nebudou platit ani ti ostatní. Zařídil jsem jim to" holedbal se. Choboťa si založil své čtyři ruce na hruď a zkoumavě ho pozoroval. Nenormální host si až teď pořádně povšimnul jeho čtyř rukou. Rozesmál se a přistoupil k Choboťovi. "A podívejme se copak to tu máme za chobotnici. Ty ruce jsou všechny pravý a nebo jsou dvě z nich gumový? Zkusím tě zalít třeba ti vyrostou ještě další." Vzal ze stolu vázičku vyhodil z ní čerstvé chryzantémy, vychrstl vodu na Choboťu a začal do něj vázičkou trkat. Choboťa po něm vystartoval všema čtyřma. Propukla rvačka. Byla rychlá a krátká. O tom kdo z ní vyjde vítězně bylo už předem jasné. Choboťou pořádně pomačkaný host byl vyveden z restaurace a poté přiveden k šatně. Tam byl hlídán Choboťou a jeho před ním do široka výhružně rozpřáhnutými čtyřmi pažemi dokud nepřijela přivolaná policejní hlídka.
Ten večer se Choboťa poprvé v životě rval. A navíc v práci jako číšník. Pro jeho mírumilovnou povahu i jeho číšnickou čest profesionála to byl obrovský šok a zklamání nad sebou samým.
Jak už to tak někdy bývá při šokujícím či velmi intenzivním zážitku nastane někdy uvnitř lidské hlavy pnutí, pak hnutí a člověk přehodnotí své hodnoty i rozhodnutí.
Toto se stalo Choboťovi. Skončil s číšničinou. Definitivně. Bez problémů a vstřícně byl přijat do cirkusu Kellner a odjel s ním na turné po západní Evropě. Tam byl hvězdou manéže jako potomek čtyřrukého indického boha Ganéše.
Pozměna
Jednoho podzimního rána roku 2058 se na poli nedaleko města Askyropol vynořili z mlhy dva objekty. Již na první pohled to rozhodně nebyly nějaké zapomenuté zemědělské stroje. Nebyli ani žádným známými předměty, které by se daly definovat a někam zařadit. Zabořeny do ježatých brázd nedávno sklizeného pole, připomínali dva obrovské asi 50 metrů vysoké modré saxofony zakončené zahnutými silnými žlutě a černě žíhanými vidlicemi které oba objekty nahoře spojovaly. Objev vyvolal samozřejmě velkou pozornost. Seběhli se a později i přijížděli davy zvědavců. Oba objekty se ihned stali středem celosvětového zájmu médií oficiálních i neoficiálních institucí, vědců, vlád i armád. S objekty nešlo nijak pohnout ani je vyjmout ze země, ačkoliv byli použity všechny možné síly i způsoby. Nepodařilo se ani proniknout pod jejich povrch neznámého složení. Neporušili ho ani speciální výbušniny a nejúčinnější laserové nože. Na tomto povrchu bylo naměřeno neuvěřitelných –270 °C. Oblast kolem pole za Askyropolem byla neprodyšně uzavřena betonovými stěnami dráty a ozbrojenci. Vědci i specialisté ze všech končin Země se tu potkávali zkoumali, diskutovali ,odcházeli a přicházeli. Nic nevyzkoumali ani nezjistili a čas běžel dál.
Ani po šedesáti letech nebylo o objektech stále nic konkrétního zjištěno. Nijak se neprojevovaly, jen stále nehybně stály na stejném místě. Nebylo možno s nimi ani o nejmenší kousek milimetru pohnout natož je dopravit jinam. Celé místo bylo nadále uzavřeno a přísně střeženo.
Jak už to tak bývá začali o tomto areálu i obou záhadných objektech kolovat různé nepodložené ufologické dohady a fantastické konspirační teorie. Po čase si na oba objekty i pověsti o nich lidé zvykli.
Uplynulo dalších 60 let, když se oba sledované objekty začaly v poli velmi pomalu hýbat, vyrůstat a prodlužovat směrem nahoru. 60 let vyrůstaly do neuvěřitelné výšky 60 kilometrů ve které opět znehybněly. Staly se gigantickými na stovky kilometrů viditelnými věžemi.
Po dalších 100 letech proběhlých beze změn se obě věže od sebe náhle odklonili. Vznikla mezi nimi mnohakilometrová mezera. A pak se to stalo. Z obou otevřených konců objektů ze kterých vyčnívaly vidlice se začali k obloze synchronizovaně rozšiřovat dva trychtýře světle zelené mlhy. Když jejich široké konce dosáhli atmosféry ,začali se do všech stran rozlévat až ji celou zaplnily. Atmosféra a tím i obloha nad celou planetou Zemí byla náhle místo modré hráškově zelená. Ale nebyla to jediná změna. Mraky zoranžověly a slunce získalo zářivě sněhobílou barvu. Vypadalo jako třpytivá stříbrná koule. Na Zemi vypukla panika. Nic jiného se ale dalších 100 let nezměnilo a tak se po čase na Zemi opět jako obvykle žilo dál . Lidé si zase zvykli.
O dvou objektech u Askyropole se, ale stále nic nového nedozvěděli. S oběma objekty se už sžili a jejich existenci nadále neřešili. Nicméně objekty tu byli. Časem byla oblast odtajněna a otevřena pro veřejnost. Ke dvěma nepoznaným objektům u nyní světoznámého města Askyropol a jeho dvěma tajemnými gigantickými věžemi které se staly celosvětovou atrakcí a osmým největším divem na Zemi byli pořádány masové turistické a poznávací zájezdy.
Za 60 let se však stala další pozměna. Bílé slunce jehož barvu evidentně zapříčinily obě věže se na zelené obloze začalo pomalu rozdělovat na 6 menších sluncí, které se v konečné fázi dělení seskupili a vytvořili tvar podobný tvarům obou neznámých objektů. Tyto slunce hřály, společně zapadaly i vycházely stejně jako dříve když byly jedním sluncem. Život na Zemi to nijak neovlivnilo. Lidé si opět zvykli.
Uplynulo dalších 60 let a z oranžových mraků začali náhle spolu s obvyklým deštěm padat nic nevážící listy velikosti slepičích vajec ,všech tvarů a barev. Krychle, mřížky, spirály, hranoly, tyčky, ježkovité hvězdice a mnoho dalších často i velmi bizarních tvarů. Protože nic nevážili nic nepoškodili. Jen pronikali vším. Opět neznámá hmota, původ i účel.
Jejich průzkum byl omezen pouze na vizuální zkoumání. Nešlo je totiž ničím zachytit, protože na rozdíl od deštových kapek pronikaly skrz nazkrz veškerou hmotou, horami , oceány, kameny,rostlinami, budovami lidmi i zvířaty pak zmizely. Nic je nezachytilo a nezastavilo. Po čase se staly se běžnou součástí dešťů. Lidé si na ně opět zvykli.
Po tomto úkazu který nyní doprovázel každý déšť začali ale lidé ve stoletých cyklech obnovování generací pomalu ale nevyhnutelně degenerovat. Postupně a nezadržitelně ztráceli kreativitu a s ní spojenou inteligenci. Ustupoval jejich zájem objevovat, zkoumat, zlepšovat. Pozbyli i nutkání zbytečně se mezi sebou zabíjet a válčit. Což bylo přínosem. Jejich aktivity se během dvou tisíciletí vytratili. Oproti tomu zvířata i rostliny planety začaly procházet fatální pozměnou. Nejpočetnější živočišný druh hmyz začal získávat všechny kdysi lidské vlastnosti: inteligenci, komunikaci zájem objevovat ,zlepšovat ale bohužel se i mezi sebou zbytečně zabíjet. V tomto dominovali mravenci a včely. Hmyz kromě toho, že získával to co lidé ztráceli začal i fyzicky růst. Dosáhl stejné velikosti i výšky jako lidé. Oproti tomu lidé se zmenšovali. Někteří až na velikost středních hospodářských zvířat. Téměř dvoumetrovým mravencům a včelstvu, ale i inteligentním koním, skotu, dravcům, ptákům a všem dalším zvířatům, ba dokonce i rostlinám začali lidé sloužit k užitku zábavě i potravě jako dřív oni jim. Lidé si na to opět zvykli.
Už si nepamatovali svou minulost a ani po ní nepátrali. Nepotřebovali jí. Přestala existovat ačkoliv oni stále existovali. A to pouze teď a tady stejně jako kdysi v hierarchii Zemské Přírody pod nimi postavení živočichové a rostliny. Vše se změnilo. Pozice lidí, fauny a flory se na Zemi otočili.
Jednoho podzimního dne roku 18 888 dva objekty z prostoru u již po mnoho tisíciletí neexistujícího města Askyropol náhle zmizely. Příchozí který je umístil trochu pozměnil to co kdysi vytvořil a pak se po anglicku vytratil.
Nemusel ale mohl.
Byl to Olmrax. Jeden z nekonečna bohů bloudících Vesmírem.
(Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)
Všude dobře doma nejlíp
Událost kterou sdělil dedukční krystal Prophet se stala na planetě Zex kdysi nazývané Země v roce 45 985 890 kismů před otevřením prostoru Nsom. Bylo to po posledním řetězení perioformních válek kdy zavládl Univerzální mír. Planetě Zex v tom čase dominovali syntriandři. Tyto bytosti byli trojživelníci. Zjednodušeně řečeno kříženci člověka, ryby a ptáka. Jejich těla a orgány byli plně syntetické ,kromě vědomí a myšlení které měli zachováno včetně citů, inteligence a vnímání tak jak byly počaty v archočase jejich předků Moudrých Chlupců. Byly však mnohonásobně vyvinutější, flexibilnější i kreativnější. Syntriandři byli téměř dokonalé bytosti, nejenom svou trojživelností ,ale díky svým syntetickým tělům. Nebyli totiž omezováni neustálou potřebou potravy a tím pádem ani zdržováni jejím neustálým sháněním a připravováním.
Syntriandři se množili sebetvořením v reprofaktoriích, což byli sofistikované továrny na život, nebo přesouváním vědomí mezi nově vytvořená nebo uvolněná syntetická těla. Většina Syntriandrů žila ve dvou megapolích Universis a Stelaris . Universis se rozkládala na 3 kontinentech Zexu, Moudrými Chlupci kdysi nazývanými Evropa, Asie a Afrika. Stelaris byla za oceánem a zabírala 2 kontinenty kdysi nazývané Severní Amerika a Jižní Amerika.
Své počty syntriandři udržovali na stálých hodnotách. Pro každého z nich existovala také svobodná volba projít fascinujícím procesem Rozpoznání, což bylo dobrovolné oddělení a ukončení vědomí. K tomuto bylo postaveno rajské město Ipharades, které bylo na umělém ostrově uprostřed oceánu oddělujícím obě megapole.
Aktuální prioritou syntriandrů bylo připravit sebe i veškeré jimi vytvořené živé tvory a rostlinstvo Zexu k exodu na jinou planetu ještě než se otevře prostor Nsom kdysi nazývaný Slunce a planeta Zex se stane neobyvatelnou. Jejich nejsložitějším úkolem bylo přemístit syntriandry a ostatní tvorstvo i rostlinstvo včetně technologií do vesmírného přepravního environavu nazvaného Tam. Environav Tam měl sloužit jako jakási gigantická Archa. Uvnitř měl být vyplněn krajinami, vodstvem, městy i atmosférou stejnými jako na Zexu. Takto naložen měl Tam vyrazit na cestu do centra Galaxie. Obyvatelé Tamu měli vyhledat vhodnou planetu a osídlit ji.
Dalším a pozdějším úkolem bylo vyslat průzkumníky až za Velkou pustinu Borea Arx do dalších vesmírů a tam se pokusit navázat kontakty s jinými Civilizacemi.
Osudová událost o které vypráví tento příběh se stala v megapoli Universis.
Nuže čtenáři, který jsi mimo čas vydejme se spolu na čas do mnohovrstvého labyrintu zářivé Universis. V tomto čase kdy byl den nazýván periosvit směřoval syntriandr jménem Almeon do svého poslání.
Almeon byl výzkumný vědec ve Věži Vědomí, která byla v centru megapole Universis ,aby zde pokračoval stejně jako tisíce jeho kolegů na různých stupních důležitosti v poslání výzkumu reprodukce a přizpůsobení syntriandrů i ostatního tvorstva Zexu k osídlení nových planet. Věž Vědomí byla největší a nejvyšší stavba, na planetě. Její vrchol končil až téměř na začátku konce atmosféry. Měla 88 858 podlaží. Almeon si toho časného periosvitu po vystoupení z dopravního destreku chtěl protáhnout křídla letem nad obrovskou džunglí metamorfního parku Hutan a poté se v něm krátce projít po nohou. A až poté se vydat k Věži Vědomí. Chůzi měl raději než let či plavání ,protože při ní třídil myšlenky a pozorněji sledoval detaily okolí. A v parku Hutan vskutku bylo co k dívání. Vše zde bylo skutečné. Žádná holografie. Navíc mnohorozměrné otevřené chvěním prostorových spekter.
V parku Hutan se nalézali slovy nepopsatelná prostory a rostlinstvo všech možných i nemožných tvarů. Kolem nich kroužili ještě podivnější tvorové. Byli tu bytosti podobné masitým motýlům s obrovskými barvy měnícími křídly ve tvaru hlemýždích mušlí. Nad cestami se vznášeli majestátní ještěři rozmanitých tvarů i velikostí, kterým na hlavách plápolalo barvu měnící a vlnící se paroží. Fialové louky byly posety blikajícími lány pulzujících bledých medúz. Tyto medúzy spásaly bachratí mamuti s delfíními hlavami. Po modře fosforeskujících loukách běhali červení pštrosi s bíle plápolajícími hlavami. Na skalách se slunili obrovské dlouhými stříbrnými ostny poseté anakondy které měli krokodýlí čelisti. Chodili tu oranžoví velbloudi s trsy hrbů ve tvaru neustále se měcících tulipánů na orakjích kalichů posetých černými hvězdicemi, které vypouštěli temně žlutý opaleskující dým. U cest postávali zeleně pruhovaní zubři na žirafích nohou. Z jejichž hřbetů vyrůstali tenké černé šlahouny na konci zakončené obrovskými bulvami modro červeně mrkajících očí. Byli zde přítulní huňatí lvi na pavoučích nohách s roztaženými pavími vějíři na hlavách, želvy s křišťálově průhlednými medvědími tvářemi a žlutými choboty. Ve vzduchu létali žlutě kropenaté žáby s křídly pterodaktylů, byli zde červeno černě pruhovaní klokani kteří mávali perleťovými žraločími ploutvemi. Střemhlav tu plachtili duhoví nosorožci, kteří měli čapí zobáky, Labutě ze sloníma ušima a silnými šupinatými krky posetými točícími se sytě zelenými vrtulemi. Rostli tu stroboskopicky blikající a barvu měnící liány které se neustále pohybovaly a ovíjeli kolem stromů, které svou košatostí připomínali vlnící se hrady temně fialových bouřkových mraků. Pod nimi se táhly lány multibarevně blikajících laserových keřů.
Téměř všude se vznášeli trsy fantasticky rozmanitých květin, kolem kterých kroužili zářivé prstence, které neustále pulsovaly, měnili tvar i barvy a vypouštěli hladivé vlny opojných vůní které houpali vědomí procházejících syntriandrů až k slastným gejzírům, které tryskali a vznášeli se v nich jako sametově zhmotněný dým z rozbouřených korálových útesů. Bylo zde nekonečně mnoho dalšího bizarního, stejně jako vše na Zexu syntetického zvířectva, rostlinstva, ptactva, hmyzu i vůní které bylo třeba delším pobytem v parku teprve objevit a kochat se jimi. To vše při chůzi Almeon citlivě vnímal, inovoval své myšlenky a rozvíjel do hlavy mu prýštící proudy opojnosti po celou procházku parkem stejně jako všichni syntriandři kteří park Hutan k tomuto účelu také navštěvovali.
Když Almeon konečně vyšel z parku do kaňonů ulic a vydal se ke svému poslání ve Věži Vědomí.
Šel podél zářících informačních screenů na zdech mrakodrapů jejichž špice byli v nedohlednu nad neslyšným kmitáním proudů dopravních destreků. Při své cestě po křemíkovém chodníku vedoucímu podél parku Hutan si náhle v mezeře mezi okrajem chodníku a starodávným ozdobným kamenem ve tvaru šedého vejce všiml jakéhosi barevného pohybu.
Přistoupil blíž a odsunul kámen. Za ním se krčila drobná oranžová opička. Neměla křídla ani ploutve a byla malá jako prst. Překvapeně jí vzal do dlaně. Vyplašeně kníkla a schoulila se do klubíčka. Malý roztomilý, oranžový tvoreček s bázlivým pohledem v očkách lesklých jako modré korálky.
Almeon si ji s údivem prohlížel. Jeho senzory v dlani do které ji celou roztřesenou vzal zaznamenali čistě biologický obal života. To bylo neuvěřitelné! Byla to živá tkáň! S něčím takovým se ještě nikdy nesetkal. A byl si jist, že dosud nikdo. Možná že našel přeživší klon bájného Moudrého Chlupce s dávného Předčasu. Opatrně opičku vložil do unipouzdra pod pravou ploutví, rozpřáhl křídla a jak nejrychleji mohl vyletěl k nejbližšímu hyperliftu ve Věži Vědomí.
Tam vyjel do 888 patra. Zde byli umístěny unforeskeny. Unforeskeny byly obří hrozny tísíců kulatých ,neustále se vlnících obrazovek velikosti a tvaru středního melounu které skenovali, identifikovali a případně kopírovali a reprodukovali každou entitu , která byla před ně položena.
Almeon opičku nedočkavě vložil na její velikosti odpovídající rhodiovou desku před jeden s unforeskenů a spustil identifikační program.
Pak došlo k nemožnému. Souhrou protknutí osudových náhod se totiž perfektně a mnohonásobně zajištěný systém krystalů ochrany a blokace neoprávněného přístupu k dosud plně nevyzkoušenému a přísně uzavřenému programu RHE ,Reproduktivní Hypernásobné Expanze na miliontinu sekundy zastavil. A zrovna v této prchavé miliontině chyby Almeon ve své rozrušené zvědavosti a zbrklé horlivosti aniž by věděl jak, při volbě programu identifikace nechtěně RHE v unforeskenu aktivoval. Oranžová opička vydala vyplašené kníknutí, poskočila, udělala kotrmelec, napřímila se a upřeně až drze pohlédla na Almeona. Poté se náhle rozdělila na dvě opičky pak na 20, na 200 na 2000 bleskově na 200000 pak na 20 milionů a tak stále rychlejším řetězením na stále větší mnohonásobné počty. Na překvapeného Almeona se touto geometrickou řadou nekontrolovatelného reprodukčního dělení vzápětí vyhrnuli obrovské proudy malých oranžových opiček a doslova ho rozdupali po podlaze v lepkavou kaluž. Obří oranžový vodopád se vylil ze všech stran Věže Vědomí a jako blesková povodeň zaplavil celou Universis. Netrvalo dlouho a oranžové opičky svými těli přemostily oceán a zaplavily i druhou megapoli Stelaris. Během několika periosvitů rozložili do chaosu celý Zex a bez příjemného ukončovacího procesu Rozpoznání na ostrově Ipharedes krutě ukončili všechny mírumilovné syntriandry, kteří na konflikt s tak obrovským a všudypřítomným množstvím útočníků nebyli připraveni. Ukončili i veškeré syntetické tvorstvo, rostlinstvo a vše co syntriandři vytvořili a rozvíjeli. Oranžové opičky se stali jedinými tvory na planetě a dál se množily spuštěným programem RHE šílenou rychlostí. Své příliš velké počty a potřebu potravy pro svá organická těla řešili vzájemným pojídáním se po mnoha násobcích septilionů. Jejich počet se takto ještě krátce udržoval na nekatastrofických hodnotách. Pak se stalo to, co bylo nevyhnutelné. Zůstalo Nic. Almeonova vědecká zvědavost spojená s nedočkavostí a osudovou náhodou mikrochyby programu tak určila ,že veškeré tvorstvo i rostlinstvo planety Zex svůj domov nikdy neopustilo.
(Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)
ZPĚT NA