Jarní hody

Byl konec dubna. Stromy i živočichové včetně lidí začali procházet každoroční jarní renesancí.

Pan Žužla vešel do městského parku situovaného před vlakovým nádražím. Tam pak jen tak chodil městskou přírodou a čichal k jaru. Trávníky již získali zpět své přirozené barvy a trylkující opeřenci do nich slétali ze stromů něco si zobnout k svačině. Pan Žužla neodolal a ulehl přímo do svěží trávy. Jak tak ležel na boku a sledoval mezi stébly putující hmyzí žoužel. Uvědomil si že by tu už mohli být i první jarní klíšťata. Uklidnilo ho to, že před vstupem do parku vypil několik piv obsahujících vitamín řady B Thiamin, který klíšťata nepijí. V souvislosti s klíšťaty a pozorováním čilého mezitravního hmyzího dopravního ruchu pana Žužlu napadlo, že potravinou budoucnosti by mohl být hmyz. Je ho všude dostatek bez jatek. Nemusí se nákladně chovat a krmit ani složitě pěstovat a zalévat. Je všude. Stačí ho jen sklízet. Když se umí připravit a ochutit tak je chutnější než nejvybranější druhy masa, zeleniny i ovoce. Odpolední světlo se líně lepilo na víčka a pan Žužla usnul jako pantáta po obědě.

Když se probudil večer už napřímil stíny a slunce se sklonilo. Blížil se čas kdy nad parkem začnou přebírat vládu bytosti v kapucích a nebezpečnými předměty ve dlaních. Pan Žužla vstal ze svého ležení a vyrazil do ulic k podvečerně rozzářeným neonům něco si zobnout k sobotní večeři. 

Když ve fastfoodu Megamls stál před pultem rozhodnut dát si Trigger burger oprášil svou odpolední myšlenku o hmyzu jako o potravině budoucnosti. Pak se náhle otočil vystoupil s fronty a zamířil ke východu. Vzpomněl si totiž že při odchodu ze svého bytu viděl v koupelně ve vaně pavouka velkého jako mandarinka. Nicméně nechal ho být a odešel na oběd, protože nemohl užitečnému tvoru ,který nemůže za to jak vypadá ublížit. 

Vyšel z fastfoodu Megamls nastoupil do vozu MHD a vyrazil k domovu. Když dorazil vstoupil do koupelny. Pavouk tam ještě byl. Pan Žužla ho opatrně vzal do dvou prstů zdvihnul ,pak vložil do úst a několikrát žvýknul. Chutí mu pavouk připomínal suchou pecku s citronu. "No teda nic moc" pomyslel si pan Žužla. Pak ustrnul a polila ho horkost. Vzpomněl si, že se ve škole učil, že pavouci nepatří mezi hmyz. Jsou to klepítkatci! "No fuj!" otřásl se hnusem a zvedl se mu žaludek. "Já jsem právě snědl pavouka. Tak to jsem teda hustý prase!"

Oblékl si jarní bundu a urychleně šel svou nechutnou večeři zapít chutným pivem do nedalekého sport baru "V Síti".

                                                                   Únik

Na planetě Entot ,která obíhala kolem hořící gigahvězdy Narak žili Vědomé existence v jediném celoplanetárním společenství nazvaném Hierarchia. Planeta Entot jako jediná z 888 jejích souputnic byla oseta životem. Badatelé Vědomých existencí, kteří patřili v Hierarchii do kasty Wisenů zjistili z prastarých memonů roztroušených v obrovských kvádrech zkamenělého ohně , které nalezli na oběžné dráze Entotu ,že jejich planeta je podobná planetě Lem ,která před Rozpadem byla na přesně stejném místě Galaxie jako nyní Entot a obíhala spolu s 8 planetami kolem Malé hořící hvězdy pojmenované Slunce. Lem byla tehdy stejně jako dnes Entot jedinou na které byl život. Její Vědomé existence si říkali Lidé. Bylo fascinující ,že tito Lidé vypadali a mysleli stejně jako nynější jedinci Vědomých Existencí. Jenom byli mnohem vyšší a větší.

V současnosti planetu obývali jedinci Vědomých existencí v počtu 8,8 miliard. Žili v omnipolích, které byli rozprostřeny na všech 8 kontinentech Entotu. Nad bezproblémovým a bezpečným soužitím Vědomích existencí bděl všudypřítomný program Teredekt, který na samotných počátcích Hierarchie vytvořila tehdejší kasta Bionů. Vědomé existence se dělili na 8 základních kast: Biony, Koordy, Wiseny, Repromedy, Profatory, Fedlurty, Amusenty a Detraty. Každá kasta v Hierarchii měla své neměnné místo i poslání.

Kasty mezi sebou koexistovali v mutuální symbióze a souladu. Horké nesváry, konflikty a meziexistenční války, které Tnot sužovaly v minulosti již dávno vychladly. Všichni mezi sebou žili v míru a komunikovali stejným jazykem Unisond.

Kasta Bionů, kteří jako jediní měli plně biologická těla byla svým způsobem privilegovaná. Bioni totiž neměli žádné poslání. Čas trávili pouze svou oblíbenou činností. Například kulturou ,cestováním a mnoha dalšími zájmovými aktivitami. Říkalo se tomu časopožitkování.

Vědomé existence jiných kast měli poslání a částečně syntetická těla. Intelekty i vědomí měli stejné jako Bioni. Někteří z nich měli těla přiměřeně modifikovaná k efektivnějšímu plnění svých poslání. Samozřejmě i časopožitkovali. Na to měli v plném rozsahu stejné právo jako Bioni. To bylo pevně zakotveno v Kastkodexu Hierarchie.

Koordi byli kastou, která měla poslání udržovat vzájemnou kooperaci a symbiózu všech kast. Posláním Wisenů bylo zabývat se vědou ,výzkumem a objevováním. Repromedi pečovali o tělesné zdraví všech a jistili klonování i reprodukci nových jedinců Vědomých existencí včetně Bionů. Profaktoři zajišťovali výrobu a udržování technických zařízení, dopravu, infrastrukturu a vše nezbytné k dostatečně pohodlné existenci. Fedfudové se starali o pěstování, chov a sklizeň zdrojů potravin i jejich produkci a distribuci. Amusenti nabízeli časopožitkování ,které zahrnovalo, širokou síť divadel, koncertních prostor, nabízeli cestování, hry, erituální ladění ,biorelaxaci, syntrelaxaci a nespočetné množství dalších časopožitkových aktivit. Specifickou kastou postavenou v Hierarchii mimo ostatní kasty byla kasta Detratů. Ti podléhali přímo programu Teredekt. Detrati řešili drobná porušení nekonfliktnosti mezi jedinci a případné společenské problémy v omnipolích i jednotlivých sektorech kast.

Posláním Detratů byla také deexistence jedinců, kteří dosáhli věku 188 let a dozráli tak k jejímu procesu. To se týkalo jedinců všech 8 kast včetně Detratů. Deexistovali také jedince , kteří se dopustili porušení KastKodexu Hierarchie. To znamenalo přizpůsobování se jiným kastám nebo jejich ovlivňování, ignorování svých poslání a permanentního pobytu v sektorech jiných kast delšího než 2 roky. Ale toto se už vůbec nestávalo. Poslední případ deexistence z důvodu porušení KastKodexu se odehrál téměř před tisíci lety.

Běžná deexistence probíhala tak, že jedinci Vědomých existencí všech kast měli dvě volby. První v drtivé většině využívanou volbou byla návštěva D-Ráje.

D-Ráje se nacházeli v každé omnipoli v počtech osmi komplexů sestavajících s osmi poschoďových jehlanovitých budov uspořádaných do skupin po osmi a ve tvaru osmiček. Viditelný tvar osmičky měli pohledem z výšky také samotné D-areály. Když dozrál věk jedince k číslu 188 dostavil se k procesu deexistence do D-Ráje. Tam byl uveden do jednoho z Pokojů Štěstí kde ulehl na lůžko z multimorfního pěnosametu. Ze všech stran Pokoje štěstí začali vycházet příjemné uklidňující melodie. Po stěnách proplouvali psychedelické obrazce a tryskali z nich omamné vůně ,které naplňovali jedince pocitem blaženosti. Když usnul na hlavu se mu přitiskli skenminsenzory, které pronikli i do jeho nejniternější mysli a našli všechny jeho touhy, přání a vše co miloval a co kdy chtěl. Pak byl sestaven program, který každému jedinci vytvořil sen přesně na míru všem jeho přáním, cílům a někdy i před ostatními skrytým touhám. Život, který si přál prožít prožil přesně v celé jeho délce 188 let. Avšak už jen ve snu v pouhých 8 minutách spánku v Pokoji Štěstí. Pak jen deexistoval naplněn životem který mu splnil vše co chtěl. Když byl proces deexistence těsně před ukončením, obklopilo jeho spící tělo osm Detratů. Z rukou jim modře zasvítili laserové čepele. Těmi rozdělili tělo přesně na osm dílů. Každý Detrat se zaměřil na jeden díl, který si poté uložil do jakéhosi přepravního bubnu, který měl na sobě připevněn. Pak Detrati opustili Pokoj Štěstí a rychloutubusem odjeli na D-Shromaždiště, které se nacházelo za areálem každého D-ráje. Tam nasedli do jednoho z mnoha připravených aeromodulů a odjeli labyrintem komunikací neznámo kam. Jejich pohyb vymazali kódovače, které byli instalované pouze v aeromodulech, které používali Detrati. Co se stalo s obsahem bubnů ,nebo kam ho odvezli nebylo známo. To nevěděl nikdo z ostatních kast včetně Bionů. Bylo to tajemství Detratů, nedobytně uzamčené v jejich vědomí a v přísně tajném podprogramu Ebiragiro, který byl součástí Teredektu. Kdysi dávno se vyskytly konspirační domněnky, že oddělené díly deexistovaných těl by mohly být použity při revitalizaci nehodami a úrazy poškozených těl jedinců. Tyto domněnky ,ale byly logicky vyvráceny, protože poškození těla každého jedince vyřešili Repromedi klonováním, které bylo na nejvyšší úrovni a mělo téměř neomezené možnosti. Skutečností tedy zůstala jen nezodpovězená otázka: Kam a k čemu?

Druhá volba deexistence, kterou prakticky nikdo nevyužíval byla ta, že k deexistenci zralý jednotlivec se do D- ráje nedostavil. V tomto případě byl Teredektem lokalizován a Detrati byli za ním vysláni. Vystoupili z aeromodulu, bleskurychle jedince zralého k deexistenci obklopili a jeho tělo rozdělili na 8 dílů stejně jako v Pokoji Štěstí. Jednotlivé díly pak opět uložili bubnů a odjeli. Vše proběhlo bez splněných snů ve snu. Nicméně nečekaně, rychle a bez komplikací, bolesti ,stresu nebo strachu.

V takovém světě žila 98 letá dívka Ailex ze sekty Amusentů. Ailex byla andraktka. Andraktky jako Ailex měli poslání být příjemnými společnicemi a také nabízet erituální ladění, které bylo jedním z širokého portfolia nabídky časopožitků nabízených Amusenty. Ailex žila v omnipoli Gesig ,kde plnila své poslání erituálního ladění v jednom z Amparků nazvaném Xapoland ve Věži Rozkoše 4. Vyjádřeno jedním slovem používaným kdysi v čase planety Lem byla Ailex prostitutkou. Jen s tím rozdílem ,že za erituální ladění se stejně jako za všechny ostatní požitky času v žádném Amparku nic neplatilo. Peníze v Hierarchii totiž neexistovaly.

Bion Nuskir potkal poprvé andraktku Ailex v Xapolandu ve Věži Rozkoše 4, právě když časopožitky v Amparcích přecházeli do večerního módu. Nuskir stejně jako všichni Bioni neměl žádné poslání ani úkol. Jen časopožitkoval a nyní přijel do Xapolandu na erituální ladění. V jeho bionském životě bez poslání bylo jeho nejoblíbenější činností objevování. Často navštěvoval kastu Wisenů besedoval s nimi a společně probírali různé poznatky a teorie z minulých časů. Velmi se totiž zajímal o historii, zaniklou planetu Lem a příčiny Rozpadu. S Wiseny navázal blízké přátelství. Samozřejmě v rámci KastKodexu. Pátral s nimi v kvádrech zkamenělého ohně a rozkrýval sdělení v memech které v nich byly roztroušeny. Toto bylo velmi složité a zdlouhavé ,ale zároveň vzrušující. Občas byl v kvádrech zkamenělého ohně objeven i zajímavý předmět z prastarých dob. Například nedávno nalezený kus ucha dávného jedince ve kterém byla zapíchnutá zdobená kovová spona, nebo pokroucený váleček nacpaný nadrobno nasekanou šedou trávou, který prý kdysi sloužil k jakémusi dávnému časopožitkovému rituálu nazvaného Hulení. Před několika desetiletími byli nalezeny i prastaré Knihy z papirio plastu ,které byli zaplněny nesrozumitelnými znaky. Wisenům se podařilo znaky v Knihách rozluštit a v nich zaznamenané příběhy, sdělení a informace přeložit do Unisondu a pak vložit zpět do Knih. Knihy naklonovali a rozšiřovali mezi kastami ,aby v nich mohli všechny současné Vědomé existence listovat jako kdysi Lidé a číst je v Unisondu. V Knihách se daly prohlížet i obrazy a malby a více tak porozumět tepu zaniklých časů. O tyto prastaré Knihy se Nuskir také velmi zajímal a již několik takových Knih vlastnil. Jednu z nich si obzvláště oblíbil. Měla na desce nápis: William Shakespeare Romeo a Julie. Pod ním byla malba dvou tehdejších Lidí, muže a ženy jak se drží za ruce a jdou nocí k jakési starodávné budově s balkonem kterou zalévalo stříbrné světlo z blízké bledě svítící malé planetky.

Když Nuskir a Ailex ukončili erituální ladění, tak oba vešli do jedné s pohyblivých zahrad ,které pomalu kroužili kolem Věže Rozkoše 4. Tam beze slov jen tiše seděli. Nuskir vyndal svou oblíbenou Knihu a položil jí před Ailex. Aniž by se jí dotkla, na ní upřeně hleděla. Po chvíli ukázala na obrázek obálky " To je krása!" Nuskir posunul Knihu blíž k Ailexině dlani " Vezmi si ji a otevři" Ailex Knihu nesměle vzala, otevřela ji na místě uprostřed a začala číst do Unisondu přeložený text. V té chvíli je oba začalo objímat jakési nehmotné , sladce závratné a intenzivní souznění, které pronikalo jejich těly, stoupalo až do vědomí kde rezonovalo.

Od té chvíle začal Nuskir ve věži Rozkoše 4 navštěvovat už jen Ailex. Oba se velmi sblížili a trávili spolu stále více času. A to i po Ailexině poslání v jejím časopožitkování. Sedávali spolu v relaxačních zahradách Amparku nebo se procházeli v hektických labyrintech ulic omnipole Gesig. Společně spolu cestovali i k jiným omnipolím a navštěvovali tamní Amparky. Knihu která je sblížila nosili stále u sebe. Už to nebyla jen Nuskirova kniha. Byla to teď Jejich Kniha.

Do svých sektorů se vraceli spolu a pak v nich i spolu zůstávali. Pro obyvatele obou jejich sektorů se stali nerozlučnu dvojicí. Ailex nakonec zůstala s Nuskirem v sektoru Bionů natrvalo. Bioni jí měli rádi a získala mezi nimi spoustu nových přátel. Ailex přestala plnit své poslání. Program Teredex to vše zaregistroval jako dočasnou anomálii v rámci tolerance. Když se ale po dvou letech s Nuskirem a Ailex nic nezměnilo a Ailexino ignorování plnění svého poslání přetrvávalo, tak je Teredex začal další rok monitorovat důkladněji a průběžně získaná data kompletovat. Pak tato data zadal do svého podprogramu Ebiragiro k vyhodnocení. Výsledkem byla definice Porušení Kastkodexu Hierarchie. A to už bylo velmi vážné. Stalo se to! Po téměř tisíci letech nastal případ nutné deexistence z důvodu porušení KastKodexu.

Nuskir a Ailex byli o své nadcházející deexistenci informováni a byly jim nabídnuty dvě obvyklé volby.

Vybrali si svoji vlastní třetí volbu. Únik.

Nuskir měl od svých přátel z kasty Wisenů přístup k ofomodulům ,které byli v kosmoportu Ziltan. Chodil do jejich kabin kde si s nábožnou úctou prohlížel různé pozorovací přístroje zařízení a vybavení. Získal dokonce i klon aktivačního valounu. Ale považoval ho spíše za symbol a amulet. Nikdy si nedovolil ani pomyslet s ním něco zkoušet. Ostatně pochyboval ,že by klon tak důležitého klíčového předmětu byl schopen aktivovat start.

Ziltan byl jedním z mnoha kosmoportů rozmístěných po celém Entotu ve kterých byli ofomoduly. Byli připraveny k okamžitému startu a nasměrovány ke Koridoru Tru. Ten se nacházel za Kaskádami Vnitemag vzdálenými 5 tisíc světelných let. Od nich ještě zbývalo urazit další 3 tisíce světelných let ke Koridoru Tru za kterým jsou podle dedukcí Wisenů další a zcela jiné Vesmíry. Ty zamýšleli objevovat a případně připravit k osídlení. Čas cesty ke Koridoru Tru nebyl problémem. V hypersvětelných ofomodulech by trval přibližně jen 8 entotských let. Šlo o to, že cestou k němu napříč neznámým prostorem a Galaxiemi by mohlo nastat mnoho nepředvídaných událostí. Neznámé Galaxie kterými by ofomodul musel proletět mohly vypadat zcela jinak než ty nejbližší. Mohli mít úplně jiné struktury ,jinak se pohybovat. Mít zcela odlišné fyzické zákonitosti. Mohlo tam dojít ke vstupům do jiných dimenzí, setkání s nebezpečnými objekty nebo dokonce bytostmi. Co na cestě Wiseny Objevitele čeká nikdo z nich ani netušil, natož aby předpokládal. Nejlepší z Wisenů stále jen hledali, pozorovali a ověřovali. Nacházeli však jen žalostně málo užitečných poznatků. S těmi nebylo doporučeno odstartovat, protože cesta by mohla brzy skončit. Prioritou byla samotná cesta a její průběh. Poznání toho co je za Koridorem Tru, jaké Vesmíry a jestli tam vůbec nějaké Vesmíry jsou to už byla další a jiná kapitola. Divoká sázka na všechno ať je tam cokoliv.

Nuskir a Ailex toto neřešili. Neměli čas. Nasedli do aeromodulu a vyrazili ke kosmoportu Ziltan.

Téměř okamžitě měli v patách aeromodul Detratů. Dostihl je na rampě pod ofomoduly. Osm Detratů vystoupilo a zablokovalo jim cestu k ofomodulům. Pak aktivovali v rukou modré břity laserů. Nuskir plnou silou mrštil Jejich Knihou, kterou držel v ruce po nejbližším Detratovi a zasáhl ho do obličeje. Překvapený Detrat ztratil rovnováhu. Jeho aktivovaná laserová ruka zakroužila a oddělila ruku a hlavu vedle něj stojícího Detrata. Proud husté temně oranžové tekutiny vytryskl z jeho otevřeného krku na ostatní Detraty jako široký gejzír, a zpomalil jejich reakce. Ailex bleskurychle přiskočila, zdvihla oddělenou a stále aktivovanou laserovou ruku deexistovaného Detrata a začala paprskem divoce všemi směry přejíždět po zbylých sedmi Detratech.

Jejich těla se po desítkách kusů oddělovala a rozpadala jako domky karet ve větru. Po provazech kouřících červenočerných biosyntetických střev klouzaly kusy Detratů na rampu kde zůstaly ležet jako roztříštěné sochy v rozvalinách krvavých sutin. Kastkodex Hierarchie byl porušen tak jako ještě nikdy v celé existenci mnohatisícileté Hierarchie. Osm Detratů bylo deexistováno jedním Bionem a jednou Andriaktkou! Pro oba porušitele už byly na cestě několikanásobné posily Detratů. Ailex ještě v rychlosti sebrala Jejich Knihu ležící uprostřed kusů Detratských těl. Přístup k ofomodulu byl volný. V kabině ofomodulu Nuskir rychle vložil aktivační krystal s naprogramovanou cestou do akceptoru v autopilotním pultu. A doufal! Ofomodul se zevniř i zvenčí zahalil oponou jiskřících mřížek energie a rozvlnil. Pak vzlétl a zmizel za fialovým nebem Entotu. Proletěl Hromovou zdí a minul 888 planet soustavy Velké hořící Hvězdy. Pak nabral nastavený kurs napříč Neznámem, které je čekalo na cestě ke Kaskádám Vnitemag.

Nuskir od Wisenů samozřejmě věděl, že bez alespoň základních poznatků bude cesta nevyzpytatelná, extrémně nebezpečná a navíc s hrozbou velmi nepříjemné deexistence. Obavy Wisenů se ale nenaplnili. Směřování ke Kaskádám Wnitemag se stalo pro oba objevitele Nuskira a Ailex spektakulárním pozorováním fascinujících prostorů a objektů, oslnivě zářících i temně jak popel doutnajících Galaxií neuvěřitelných struktur a tvarů. Viděli i děsivé gama záření magnetarů. Tušili drtivou sílu neviditelných a číhajících bestií Černých děr. Míjeli hrozny rotujících asteroidů , obrovské zářící komety i pestrobarevné roje meteorů. Prolétali bizarními závoji gigantických mlhovin.

Jejich cesta byla naplněna láskou, vzájemným souzněním a sdíleným úžasem ze všeho co za širokými pozorovacím průzory kabiny ofomodulu spatřili. 5 let jejich šťastného letu ke Kaskádám Vnitemag se rozplynulo jako svit chvostu za meteorem. Ofomodul proletěl Kaskádami Vnitemag a po třech letech se konečně přiblížil ke koridoru Tru. Byli tu! Přímo před jeho jícnem. Rozšklebeným jako temně žlutý vesmír ve vesmíru posetý propastnými černými krátery lemovaných šlehajícím trsy oslnivě bílých plamenů. Pult i všechna světla v kabině zhasla. Podlaha se matně rozzářila nehmotnými fosforeskujícími trychtýři, které se z ní začali zvedat. Formovaly se do siluet a poté těl podobným Vědomým existencím na Entotu. Vzápětí se tato těla začala rozdělovat na čím dál rychleji vířící kusy. Pak padli na podlahu kabiny do které se ponořili a zmizeli. Stěny kabiny ofomodulu se začali vzdouvat jako plachty starodávných korábů v bouři. Roztrhly se v nich široké otvory s výhledem na pole plná žlutých klasů, které se kývaly ve větru z kterého pršeli obrovské kapky květů fascinujících barev a tvarů. Všechny předměty v kabině začaly obíhat kolem Nuskira a Ailex jako planety kolem hořících hvězd. Vnikali do jejich těl a chvíli v nich hřejivě pulzovaly. Pak se vrátili zpět na svá místa a jejich pohyb ustal. Vzápětí se vše pokrylo jakýmsi povlakem z modrých nití. Ty se klikatily a kroutili jako roje miniaturních elektrických hadů. Když zhasly kabina zůstala potemnělá. Osvětlovali ji jen zmateně blikající informační data na autopilotním pultu a okolních přístrojích. Ofomodul se náhle začal zvětšovat ,protahovat a měnit v jakési obrovské paroží, které se košatilo a vinulo do jícnu koridoru Tru. Ailex a Nuskir stáli mlčky vedle sebe a drželi se za ruce. Jejich Kniha ležela před nimi na desce autopilotního pultu. Ve chvíli kdy vstupovali do koridoru Tru, vzal Nuskir Jejich Knihu do ruky "Ailex není šťastnějšího a úžasnějšího úniku než toho ve kterém jsme teď spolu." Ať se tam setkáme s čímkoliv a vstoupíme kamkoliv už nás nic nerozdělí. Náš sen se stejně jako v Naší Knize začíná plnit." Ailex zašeptala: "A splní se!" Dlouze Nuskira políbila, položila mu hlavu na rameno, objala ho oběma pažemi a vysunula z hrudi dalších šest paží. Pak všemi osmi rozdělila Nuskirovo tělo na osm dílů.  

                                    (Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace) 

                                  Objeveni

Ve druhé polovině 20 století se objevily zprávy o dosud neprobádaných končinách peruánských deštných pralesů ve kterých prý žije dosud civilizací nezasažený, podivuhodný a tajemný kmen Zolangů.

Tito inteligentní tvorové prý mají těla pokrytá zelenými šupinami.

Dorůstají maximálně do výšky jednoho a půl metru. Jejich oproti tělu poměrně velká hlava s extrémně vypouklou kulovitou zadní částí je bez šupin, má lidský obličej, nos, oči i uši.

Avšak místo úst s tohoto obličeje vyrůstá až 30 centimetrů dlouhý a silný, růžový chobot, který je na konci rozšířený a nahoře zakončený dvěma kulatými řídce ochlupenými otvory. Připomíná jakýsi prodloužený prasečí rypák. Tento chobot mohou Zolangové doširoka otevřít stejně jako krokodýl tlamu.

Dásně mají vydlážděny hustými řadami tupých zubů ve tvaru kostek. Proto nejsou vhodné ke kousání, ale slouží pouze k drcení a horizontálními pohyby čelistí k žvýkání potravy.

Jednotlivá sousta proto Zolangové oddělují dlaněmi ve tvaru zahnutých a špičatých čepelí , které zakončují jejich krátké paže. Na vnějších okrajích jsou ostré jako břitvy a kromě oddělování soust plní i funkci zbraní. Z těchto neobvyklých dlaní Zolangové také obratně zasunují kousky nasekané potravy do svých rozevřených chobotů. Zolangové jsou stejně jako lidé všežravci.

Takto kmen Zolangů poprvé v roce 1968 popsal a pojmenoval francouzský cestovatel, badatel a etnograf profesor Gérard Viandedure. Ten byl se svou výpravou těmito podivnými tvory v džungli objeven rychle obklopen a za jejich hlasitého pokřiku: "Zola! Zola! Mlan! Mlan!" doprovázeného přátelskou zvací gestikulací byla celá výprava dovedena do jejich sídliště. Z 10 členů výpravy a tří domorodých nosičů se tehdy vrátil zpět pouze silně zmatený profesor Viandedure. Kam se ztratili ostatní členové výpravy nikdy nevysvětlil. Popravdě řečeno mu nikdo ,že takoví tvorové vůbec existují ani neuvěřil a považovali ho víceméně za blázna.

Od té doby uplynulo 20 let, když se v roce 1988 skupina zvědavých nadšenců a dobrodružných badatelů na základě neúplných a zmatených poznatků profesora Viandedura, shrnutých v jeho polozapomenuté knize "Neovlivněni" rozhodla vypravit do peruánské džungle. Tam se pokusit vyhledat bájné Zolangy, přesvědčit svět o jejich existenci, vzhledu i způsobu života a doplnit početná prázdná místa popsaná v knize.

Výpravy se zúčastnilo osm badatelů - cestovatelů: Jeden Francouz Pierre Cuonejuere ,dva Američané Brian Bradbrambor a Chuck Cowbullis, Švédka Erogenta Krispuli, Španěl García Cipulando, Angličan James Brownings, Číňan Čich Čichung a Čech Josef Vyčaprčený. Badatele doprovázeli peruánský průvodce, kečuánský lovec a dva nosiči. Celkem tedy 13 lidí.

Výprava vyrazila směr džungle z města Tambopata 18.8.1988 přesně v 8:00 místního času. Cesta džunglí byla zpočátku jenom únavná, po týdnu úmorná a později už téměř neúnosná, protože nosiči odmítli jít dál a jednoho rána zmizeli jak opar nad údolím. Důvodem jejich zmizení bylo to, že kečuánský průvodce uviděl v lebce jakéhosi neznámého tvora ,která ležela na čerstvě prosekané stezce údajné znamení a pak vyjevil nesrozumitelné proroctví. Badatelé zredukovali zavazadla na nejnutnější počet a pokračovali dál.

Když po dvou dnech zmizeli také průvodce a lovec, tak to badatelé nevzdali a vydali se i bez nich správnou cestou. To jest s mačetami v rukou rovnou za nosem. Pátého dne své nelehké cesty džunglí dorazili na místo kde se jim naskytl pohled na neúprosně syrovou ,avšak ne zbytečně krutou tvář přírody. Pod kmenem stromu se na zemi vinula obrovská anakonda kolem již těžce rozeznatelné zoufale sípající kořisti a drtila jí. Stisk povolila až po výstřelu z pušky Chucka Cowbullise a odpadla. Po jeho výstřelu se náhle ze všech stran z husté okolní džungle vyhrnuli neuvěřitelně bizarní tvorové. Při bližším pohledu, přesně takoví jak je popisoval ve své knize profesor Viadendure. Badatelé zajásali. Sláva stalo se neuvěřitelné! Jejich výprava byla úspěšná. Zolangové opravdu existují! Přece jenom se s nimi tedy setkali ,aby je poznali. Objevili je!

Zolangové výpravu mírumilovně obklopili a srozumitelnými posunky naznačovali přátelské úmysly. Čichali svými podivuhodnými choboty badatelům k hlavám a ostrými dlaněmi opatrně a jemně, aby je nepořezali hladili jejich paže a záda. Namířených objektivů fotoaparátů a kamer se nebáli. Když si členové badatelské výpravy s úžasem prohlíželi jejich fascinující vzhled byli nadšeni. Nyní je představí celému světu a užijí si slávy. Nadšení střídalo zvědavost.

Zolangové je jasnou gestikulací pozvali dál do divokého labyrintu džungle.

Po příchodu do jejich sídliště tvořeného hliněnými chýšemi přišlo určité zklamání, protože když se kolem nich jeho obyvatelé zběhli, začali nadšeně ukazovat k chýším a hlasitě pokřikovat: Zola! Zola! Fástfůd! Fástfůd!

Členové výpravy usoudili, že je takto zvou k jídlu nezaměnitelným mezinárodním výrazem fast food. To svědčilo o tom, že kmen Zolangů byl v evidentně nedávné době z nějakých neznámých důvodů zatím neznámými badateli znovu objeven před nimi. A byl jimi podle onoho pokřiku: "Fástfůd" již bohužel i částečně ovlivněn ,chvátajícím, konzumním způsobem života ve vzdálených městech.

O tomto konzumním pokřiku Zolangů podal svědectví kuchař výpravy Čech Josef Vyčaprčený, který se stejně jako kdysi v roce 1968 profesor Viandedure vrátil z výpravy jako jediný. Další sled událostí si stejně jako on nepamatoval. Na otázky co se stalo s ostatními členy výpravy jen vyplašeně mrkal očima a držel se za vyplazený jazyk.

                                  (Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)

                                 Uneseni

Oba zbloudilci se potkali v Labyrintu Arowan v průsečíku chodeb číslo 323 a 958. V blankytně modrém šeru je k sobě přivedly šelestivé zvuky jejich pohybů, které v tichých chodbách Arowanu zněly jako když můra po zhasnutí lampy zmateně plácá křídly o temné stěny pokoje.

Na všech průsečících chodeb labyrintu Arowan byli na rozích masivní železné pochodně ve tvaru zlověstných dravých ptáků ve kterých enehořel oheň. Pod nimi jen žlutě žhnuly čísla chodeb.

Ostatní světlo vycházelo z matně průsvitných stěn které z druhé strany olizovali modré plameny,které byli jeho zdrojem. Stěny zbloudilce uzavíraly, ale zároveň i chránili, aby je tyto plameny nespálili. Rozcuchané mihotavou hrou světla a stínů se siluety obou zbloudilců k sobě přiblížili. Promlouvali k sobě slovy tichými jako tlukot vyplašeného srdíčka ptáčka lapeného do hrsti. Dělili se o poznatky z Labyrintu Arowan. Jediné poznatky o které se podělili byly ty, že tu jsou a hledají východ. Nevěděli kým a proč byli do labyrintu uneseni, ani kdo labyrint postavil a jaký má účel. Nevěděli vlastně nic. Ale jejich setkání bylo pro ně velkou úlevou. Bloudění se stalo snesitelnější a dosažení cíle světla východu nadějnější.

V Labyrintu Arowan byli kromě chodeb také místnosti a prostory rozmanitych půdorysů a velikostí. Některé z nich byli tak rozsáhlé, že připomínali modrá náměstí ze kterých vedli celé souřadnice šerých ulic a širokých tříd. Byli tam i místnosti malé jako kobky. Některé chodby ,ulice i široké třídy byli slepé, takže se z nich oba zbloudilci museli vracet zpátky. Někdy tak dlouho, že to vypadalo jako kolotoč marnosti. Zdálo se jim, že labyrint Arowan je věčný a podsouvá jim myšlenku zůstat stát na místě a už nikam nepokračovat. Ale nakonec se vždy vzchopili a šli dál. Poháněla je znovu a znovu do šera chodeb vykřesávaná jiskra vůle najít východ, který musel existovat. Jejich společná jiskra.

V Arowanu na rozdíl od jiných labyrintů nemohli zbloudilci určit jestli již některými místy prošli nebo ne. Jisté snad bylo jen matné modré světlo vycházející ze stěn. Vymýšlet nebo plánovat kudy jít bylo zbytečné. Prostě jen pokaždé vstoupili do nejbližší chodby s nadějí, že to bude ta šťastně správná a dovede je k cíli. Bylo to jako loterie. Nedalo se to ovlivnit stejně jako nejde ovlivnit čas. V Labyrintu Arowan nebyla ani minulost ani budoucnost. Nedalo se nic předvídat ani použít zkušenosti z minulosti tak jak je to v životě mimo Arowan běžné a důležité.

Na průsečících chodeb se zbloudilci dohadovali k čemu slouží žlutě žhnoucí čísla pod vyhaslými reliéfy pochodní a proč mají tyto pochodně ostré tváře dravých ptáků.

Jednoho času bloudění bez času narazili prostor tak obrovský s jakým se v Arowanu ještě nesetkali.

Připadalo jim to jako by už byli mimo labyrint. Z tohoto kolosálního kruhovitého náměstí nevycházeli žádné třídy, ulice ani chodby kromě té kterou přišli. Vydali se tedy podél monolitu oblých stěn dál do neznáma až narazili na jakýsi kulatý modrými větvemi a listy zdobený portál. Bez váhání do něj ihned vešli. Chodba za ním byla středně velká, dlouhá a rovná. Vedla dál bez odboček ,křižovatek či místností. Šli jejím monotoním modrým světlem bez možnosti někam odbočit neobvykle dlouho. Přestože v Arowanu čas neexistoval připadalo jim, že už po ní jdou celé roky. Náhle uviděli průsečík dvou chodeb, jejichž čísla 101 a 888 jim zasvítila jako žluté mávnutí majáků za indigovým oceánem. Když k nim došli, bez rozmýšlení vešli do jedné z nich. Byla to chodba 888. A opět šli dál bez možnosti někam odbočit. Po chvíli se tato chodba začala zužovat do trychtýře. Zbloudilci se už obávali, že to bude opět jedna ze slepých cest a oni se tentokrát budou vracet zpět staletími beznaděje. Chodbička ale vedla dál. Nyní už připomínala téměř potrubí. Sehnuti a občas v kleče postupovali dopředu. Chodbička se náhle začala kroutit do prudkých serpentin. Stále však někam vedla. Po chvíli se opět rozšířila, takže mohli jít opět vzpřímeně. Byla nyní rovná jako velký dutý šíp a zacílila je k jasně svítící tečce terče na konci v dálce. Když se k terči více přiblížili rozeznali obrovské zářivě oranžové vejce, uprostřed kterého byl proražen zelený otvor velikosti dveří. Byl to východ z Labyrintu Arowan! Oba zbloudilci se zachvěli a zatočili opojnou radostí. Na nic už nečekali. Vyrazili k východu tak překotně, že téměř letěli, jakoby se báli, že jim zmizí. Konečně tedy stáli na místě před jejich cílem. Když jím prošli a stanuli venku byli tím co měli před sebou unešeni. Před nimi bylo údolí obklopené rozeklanými hradbami vysokých hor pokrytých zeleně jiskřícími lesy jako větrem zvlněnými pačesy obrů. Byla jasná noc. Nebe se třpytilo mákem hvězd. Obrovský kulatý měsíc osvětloval okolí. Zbloudilci na sebe pod jeho bledým okem nyní zřetelně pohlédli. Znehybněni úžasem uviděli, že jsou dvě pírka. Nedaleko od nich něco zapraskalo. V kruhu lidí tam hořel vysoký táborový oheň, ke kterému je vzápětí začal unášet vítr.

                                  (Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)

              Nečekaně skvělá kariéra Multimana

Mulimír Skočtam byl už od narození trochu zvláštní. Jeho zvláštnost spočívala v tom , že měl čtyři ruce. Tyto ruce měli každá jednu dlaň a 5 prstů stejně jako běžná normální lidská paže. Nicméně i přes tuto normálnost byl Mulimír nepřehlédnutelný. Jeho čtyř rukou si po svém způsobu všimli i spolužáci na základní škole. A jak známo děti bývají upřímné a neřeší jestli někoho urazí. Mulimírovy dali přezdívku Choboťa. Nijak mu nevadila. Sžil se s ní tak ,že i později když dospěl se touto přezdívkou při setkání a podávání rukou sám neformálně představoval.

Tehdy na základce nebyl Choboťův prospěch oslňující ale ani nijak odstrašující. Byl zkrátka normální. Okolnostmi bylo rozhodnuto ,že nepůjde dál studovat, ale manuálně pracovat. Nabídka učebních oborů i řemesel ve kterých by díky svým čtyřem pažím byl mimořádně šikovný a zdatný byla pestrá. Nakonec mezi povoláními o kterých se on i jeho rodiče rozhodovali bylo rozhodnuto. Choboťa se stane číšníkem. Šel tedy studovat obor gastronomie.

Když se na střední odborné škole naučil teorii a poté získal i praxi, postupně se stal vysoce výkonným číšníkem a poctivým profesionálem. V podstatě mezi ostatními v této branži neměl konkurenci.

Přestože díky svým čtyřem pažím nosil a obsluhoval za dva číšníky nevyžadoval dva platy ani dvojitá dýška. Stal se tím pádem pro zaměstnavatele a majitele restaurací velmi žádaným a atraktivním zaměstnancem, který navíc přitahoval hosty i jako diváky do kabaretu podivností. Byl zkrátka číšníkem na vysoké úrovni a zároveň i atrakcí.

Nicméně Choboťa na jednom místě většinou déle než dva roky nevydržel. Chtěl objevovat nové restaurace, poznávat nové kolegy i prostředí a při tom se ještě stále zdokonalovat ve svém životním poslání číšníka, které měl upřímně rád.

Když někde skončil tak bez práce dlouho nezůstal. Nabídky a jeho reference mu otevíraly dveře doslova ve všech gastro podnicích. A Choboťa si mohl vybírat i určovat podmínky. Měl dokonce nabídky i ze zahraničí. A jak je veřejně známo tak na západ od Českých hranic se za práci platí mnohem víc. Ale Choboťa nikam do ciziny nechtěl. Cizí jazyky uměl. O to by nešlo. Angličtina, němčina, italština i španělština pro něj nebyly španělskou vesnicí. Všemi těmito jazyky komunikoval bez problémů. Nicméně chtěl zůstat číšničit jen v Česku. Pracoval, ale vždy jen v luxusních a renomovaných restauracích. To ,že stále zůstává v Čechách bylo pro jeho kolegy nepochopitelné. Každý na jeho místě už by dávno vyrazil do světa.

Nicméně cestovat jen po Česku a nikam jinam byla vedle jeho čtyř rukou druhá Choboťova zvláštnost.

Jednou na podzim když pracoval již rok v luxusní gurmánsky zážitkové restauraci "Expérience dans expérience" byl sychravý listopadový večer. V restauraci bylo příjemně útulno a klavírista hrál na malém pódiu decentní melodie vhodné k jídlu i k jeho zažití. Choboťa měl službu na zodpovědné pozici chef de rang. Pomalu doznívali večeře a někteří hosté si ještě po jídle dopřávali digestiv. V tom se stala velmi neobvyklá a v prostředí této restaurace nenormální až intenzivně neomalená událost. Jeden z hostů na první pohled distingovaný gentleman v obleku z prestižního londýnského krejčovství na Saville row snědl ze stříbrném tácku přinesenou účtenku a odmítl jí zaplatit. Poté vstal od stolu ,prošel restauraci a snědl všechny účtenky které uviděl na stolech. Reakce konsternovaných hostů nemá smysl popisovat. Protože účtů na stolech v tu chvíli nebylo mnoho tak měl za chvíli dojedeno a vrátil se brzy zpět ke svému původnímu stolu. " Tak a teď už nebudou platit ani ti ostatní. Zařídil jsem jim to" holedbal se. Choboťa si založil své čtyři ruce na hruď a zkoumavě ho pozoroval. Nenormální host si až teď pořádně povšimnul jeho čtyř rukou. Rozesmál se a přistoupil k Choboťovi. "A podívejme se copak to tu máme za chobotnici. Ty ruce jsou všechny pravý a nebo jsou dvě z nich gumový? Zkusím tě zalít třeba ti vyrostou ještě další." Vzal ze stolu vázičku vyhodil z ní čerstvé chryzantémy, vychrstl vodu na Choboťu a začal do něj vázičkou trkat. Choboťa po něm vystartoval všema čtyřma. Propukla rvačka. Byla rychlá a krátká. O tom kdo z ní vyjde vítězně bylo už předem jasné. Choboťou pořádně pomačkaný host byl vyveden z restaurace a poté přiveden k šatně. Tam byl hlídán Choboťou a jeho před ním do široka výhružně rozpřáhnutými čtyřmi pažemi dokud nepřijela přivolaná policejní hlídka.

Ten večer se Choboťa poprvé v životě rval. A navíc v práci jako číšník. Pro jeho mírumilovnou povahu i jeho číšnickou čest profesionála to byl obrovský šok a zklamání nad sebou samým.

Jak už to tak někdy bývá při šokujícím či velmi intenzivním zážitku nastane někdy uvnitř lidské hlavy pnutí, pak hnutí a člověk přehodnotí své hodnoty i rozhodnutí.

Toto se stalo Choboťovi. Skončil s číšničinou. Definitivně. Bez problémů a vstřícně byl přijat do cirkusu Kellner a odjel s ním na turné po západní Evropě. Tam byl hvězdou manéže jako potomek čtyřrukého indického boha Ganéše.

Pozměna

Jednoho podzimního rána roku 2058 se na poli nedaleko města Askyropol vynořili z mlhy dva objekty. Již na první pohled to rozhodně nebyly nějaké zapomenuté zemědělské stroje. Nebyli ani žádným známými předměty, které by se daly definovat a někam zařadit. Zabořeny do ježatých brázd nedávno sklizeného pole, připomínali dva obrovské asi 50 metrů vysoké modré saxofony zakončené zahnutými silnými žlutě a černě žíhanými vidlicemi které oba objekty nahoře spojovaly. Objev vyvolal samozřejmě velkou pozornost. Seběhli se a později i přijížděli davy zvědavců. Oba objekty se ihned stali středem celosvětového zájmu médií oficiálních i neoficiálních institucí, vědců, vlád i armád. S objekty nešlo nijak pohnout ani je vyjmout ze země, ačkoliv byli použity všechny možné síly i způsoby. Nepodařilo se ani proniknout pod jejich povrch neznámého složení. Neporušili ho ani speciální výbušniny a nejúčinnější laserové nože. Na tomto povrchu bylo naměřeno neuvěřitelných –270 °C. Oblast kolem pole za Askyropolem byla neprodyšně uzavřena betonovými stěnami dráty a ozbrojenci. Vědci i specialisté ze všech končin Země se tu potkávali zkoumali, diskutovali ,odcházeli a přicházeli. Nic nevyzkoumali ani nezjistili a čas běžel dál.

Ani po šedesáti letech nebylo o objektech stále nic konkrétního zjištěno. Nijak se neprojevovaly, jen stále nehybně stály na stejném místě. Nebylo možno s nimi ani o nejmenší kousek milimetru pohnout natož je dopravit jinam. Celé místo bylo nadále uzavřeno a přísně střeženo.

Jak už to tak bývá začali o tomto areálu i obou záhadných objektech kolovat různé nepodložené ufologické dohady a fantastické konspirační teorie. Po čase si na oba objekty i pověsti o nich lidé zvykli.

Uplynulo dalších 60 let, když se oba sledované objekty začaly v poli velmi pomalu hýbat, vyrůstat a prodlužovat směrem nahoru. 60 let vyrůstaly do neuvěřitelné výšky 60 kilometrů ve které opět znehybněly. Staly se gigantickými na stovky kilometrů viditelnými věžemi.

Po dalších 100 letech proběhlých beze změn se obě věže od sebe náhle odklonili. Vznikla mezi nimi mnohakilometrová mezera. A pak se to stalo. Z obou otevřených konců objektů ze kterých vyčnívaly vidlice se začali k obloze synchronizovaně rozšiřovat dva trychtýře světle zelené mlhy. Když jejich široké konce dosáhli atmosféry ,začali se do všech stran rozlévat až ji celou zaplnily. Atmosféra a tím i obloha nad celou planetou Zemí byla náhle místo modré hráškově zelená. Ale nebyla to jediná změna. Mraky zoranžověly a slunce získalo zářivě sněhobílou barvu. Vypadalo jako třpytivá stříbrná koule. Na Zemi vypukla panika. Nic jiného se ale dalších 100 let nezměnilo a tak se po čase na Zemi opět jako obvykle žilo dál . Lidé si zase zvykli.

O dvou objektech u Askyropole se, ale stále nic nového nedozvěděli. S oběma objekty se už sžili a jejich existenci nadále neřešili. Nicméně objekty tu byli. Časem byla oblast odtajněna a otevřena pro veřejnost. Ke dvěma nepoznaným objektům u nyní světoznámého města Askyropol a jeho dvěma tajemnými gigantickými věžemi které se staly celosvětovou atrakcí a osmým největším divem na Zemi byli pořádány masové turistické a poznávací zájezdy.

Za 60 let se však stala další pozměna. Bílé slunce jehož barvu evidentně zapříčinily obě věže se na zelené obloze začalo pomalu rozdělovat na 6 menších sluncí, které se v konečné fázi dělení seskupili a vytvořili tvar podobný tvarům obou neznámých objektů. Tyto slunce hřály, společně zapadaly i vycházely stejně jako dříve když byly jedním sluncem. Život na Zemi to nijak neovlivnilo. Lidé si opět zvykli.

Uplynulo dalších 60 let a z oranžových mraků začali náhle spolu s obvyklým deštěm padat nic nevážící listy velikosti slepičích vajec ,všech tvarů a barev. Krychle, mřížky, spirály, hranoly, tyčky, ježkovité hvězdice a mnoho dalších často i velmi bizarních tvarů. Protože nic nevážili nic nepoškodili. Jen pronikali vším. Opět neznámá hmota, původ i účel.

Jejich průzkum byl omezen pouze na vizuální zkoumání. Nešlo je totiž ničím zachytit, protože na rozdíl od deštových kapek pronikaly skrz nazkrz veškerou hmotou, horami , oceány, kameny,rostlinami, budovami lidmi i zvířaty pak zmizely. Nic je nezachytilo a nezastavilo. Po čase se staly se běžnou součástí dešťů. Lidé si na ně opět zvykli.

Po tomto úkazu který nyní doprovázel každý déšť začali ale lidé ve stoletých cyklech obnovování generací pomalu ale nevyhnutelně degenerovat. Postupně a nezadržitelně ztráceli kreativitu a s ní spojenou inteligenci. Ustupoval jejich zájem objevovat, zkoumat, zlepšovat. Pozbyli i nutkání zbytečně se mezi sebou zabíjet a válčit. Což bylo přínosem. Jejich aktivity se během dvou tisíciletí vytratili. Oproti tomu zvířata i rostliny planety začaly procházet fatální pozměnou. Nejpočetnější živočišný druh hmyz začal získávat všechny kdysi lidské vlastnosti: inteligenci, komunikaci zájem objevovat ,zlepšovat ale bohužel se i mezi sebou zbytečně zabíjet. V tomto dominovali mravenci a včely. Hmyz kromě toho, že získával to co lidé ztráceli začal i fyzicky růst. Dosáhl stejné velikosti i výšky jako lidé. Oproti tomu lidé se zmenšovali. Někteří až na velikost středních hospodářských zvířat. Téměř dvoumetrovým mravencům a včelstvu, ale i inteligentním koním, skotu, dravcům, ptákům a všem dalším zvířatům, ba dokonce i rostlinám začali lidé sloužit k užitku zábavě i potravě jako dřív oni jim. Lidé si na to opět zvykli.

Už si nepamatovali svou minulost a ani po ní nepátrali. Nepotřebovali jí. Přestala existovat ačkoliv oni stále existovali. A to pouze teď a tady stejně jako kdysi v hierarchii Zemské Přírody pod nimi postavení živočichové a rostliny. Vše se změnilo. Pozice lidí, fauny a flory se na Zemi otočili.

Jednoho podzimního dne roku 18 888 dva objekty z prostoru u již po mnoho tisíciletí neexistujícího města Askyropol náhle zmizely. Příchozí který je umístil trochu pozměnil to co kdysi vytvořil a pak se po anglicku vytratil.

Nemusel ale mohl.

Byl to Olmrax. Jeden z nekonečna bohů bloudících Vesmírem.

                    (Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace) 

Všude dobře doma nejlíp

Událost kterou sdělil dedukční krystal Prophet se stala na planetě Zex kdysi nazývané Země v roce 45 985 890 kismů před otevřením prostoru Nsom. Bylo to po posledním řetězení perioformních válek kdy zavládl Univerzální mír. Planetě Zex v tom čase dominovali syntriandři. Tyto bytosti byli trojživelníci. Zjednodušeně řečeno kříženci člověka, ryby a ptáka. Jejich těla a orgány byli plně syntetické ,kromě vědomí a myšlení které měli zachováno včetně citů, inteligence a vnímání tak jak byly počaty v archočase jejich předků Moudrých Chlupců. Byly však mnohonásobně vyvinutější, flexibilnější i kreativnější. Syntriandři byli téměř dokonalé bytosti, nejenom svou trojživelností ,ale díky svým syntetickým tělům. Nebyli totiž omezováni neustálou potřebou potravy a tím pádem ani zdržováni jejím neustálým sháněním a připravováním.

Syntriandři se množili sebetvořením v reprofaktoriích, což byli sofistikované továrny na život, nebo přesouváním vědomí mezi nově vytvořená nebo uvolněná syntetická těla. Většina Syntriandrů žila ve dvou megapolích Universis a Stelaris . Universis se rozkládala na 3 kontinentech Zexu, Moudrými Chlupci kdysi nazývanými Evropa, Asie a Afrika. Stelaris byla za oceánem a zabírala 2 kontinenty kdysi nazývané Severní Amerika a Jižní Amerika.

Své počty syntriandři udržovali na stálých hodnotách. Pro každého z nich existovala také svobodná volba projít fascinujícím procesem Rozpoznání, což bylo dobrovolné oddělení a ukončení vědomí. K tomuto bylo postaveno rajské město Ipharades, které bylo na umělém ostrově uprostřed oceánu oddělujícím obě megapole.

Aktuální prioritou syntriandrů bylo připravit sebe i veškeré jimi vytvořené živé tvory a rostlinstvo Zexu k exodu na jinou planetu ještě než se otevře prostor Nsom kdysi nazývaný Slunce a planeta Zex se stane neobyvatelnou. Jejich nejsložitějším úkolem bylo přemístit syntriandry a ostatní tvorstvo i rostlinstvo včetně technologií do vesmírného přepravního environavu nazvaného Tam. Environav Tam měl sloužit jako jakási gigantická Archa. Uvnitř měl být vyplněn krajinami, vodstvem, městy i atmosférou stejnými jako na Zexu. Takto naložen měl Tam vyrazit na cestu do centra Galaxie. Obyvatelé Tamu měli vyhledat vhodnou planetu a osídlit ji.

Dalším a pozdějším úkolem bylo vyslat průzkumníky až za Velkou pustinu Borea Arx do dalších vesmírů a tam se pokusit navázat kontakty s jinými Civilizacemi.

Osudová událost o které vypráví tento příběh se stala v megapoli Universis.

Nuže čtenáři, který jsi mimo čas vydejme se spolu na čas do mnohovrstvého labyrintu zářivé Universis. V tomto čase kdy byl den nazýván periosvit směřoval syntriandr jménem Almeon do svého poslání.

Almeon byl výzkumný vědec ve Věži Vědomí, která byla v centru megapole Universis ,aby zde pokračoval stejně jako tisíce jeho kolegů na různých stupních důležitosti v poslání výzkumu reprodukce a přizpůsobení syntriandrů i ostatního tvorstva Zexu k osídlení nových planet. Věž Vědomí byla největší a nejvyšší stavba, na planetě. Její vrchol končil až téměř na začátku konce atmosféry. Měla 88 858 podlaží. Almeon si toho časného periosvitu po vystoupení z dopravního destreku chtěl protáhnout křídla letem nad obrovskou džunglí metamorfního parku Hutan a poté se v něm krátce projít po nohou. A až poté se vydat k Věži Vědomí. Chůzi měl raději než let či plavání ,protože při ní třídil myšlenky a pozorněji sledoval detaily okolí. A v parku Hutan vskutku bylo co k dívání. Vše zde bylo skutečné. Žádná holografie. Navíc mnohorozměrné otevřené chvěním prostorových spekter.

V parku Hutan se nalézali slovy nepopsatelná prostory a rostlinstvo všech možných i nemožných tvarů. Kolem nich kroužili ještě podivnější tvorové. Byli tu bytosti podobné masitým motýlům s obrovskými barvy měnícími křídly ve tvaru hlemýždích mušlí. Nad cestami se vznášeli majestátní ještěři rozmanitých tvarů i velikostí, kterým na hlavách plápolalo barvu měnící a vlnící se paroží. Fialové louky byly posety blikajícími lány pulzujících bledých medúz. Tyto medúzy spásaly bachratí mamuti s delfíními hlavami. Po modře fosforeskujících loukách běhali červení pštrosi s bíle plápolajícími hlavami. Na skalách se slunili obrovské dlouhými stříbrnými ostny poseté anakondy které měli krokodýlí čelisti. Chodili tu oranžoví velbloudi s trsy hrbů ve tvaru neustále se měcících tulipánů na orakjích kalichů posetých černými hvězdicemi, které vypouštěli temně žlutý opaleskující dým. U cest postávali zeleně pruhovaní zubři na žirafích nohou. Z jejichž hřbetů vyrůstali tenké černé šlahouny na konci zakončené obrovskými bulvami modro červeně mrkajících očí. Byli zde přítulní huňatí lvi na pavoučích nohách s roztaženými pavími vějíři na hlavách, želvy s křišťálově průhlednými medvědími tvářemi a žlutými choboty. Ve vzduchu létali žlutě kropenaté žáby s křídly pterodaktylů, byli zde červeno černě pruhovaní klokani kteří mávali perleťovými žraločími ploutvemi. Střemhlav tu plachtili duhoví nosorožci, kteří měli čapí zobáky, Labutě ze sloníma ušima a silnými šupinatými krky posetými točícími se sytě zelenými vrtulemi. Rostli tu stroboskopicky blikající a barvu měnící liány které se neustále pohybovaly a ovíjeli kolem stromů, které svou košatostí připomínali vlnící se hrady temně fialových bouřkových mraků. Pod nimi se táhly lány multibarevně blikajících laserových keřů.

Téměř všude se vznášeli trsy fantasticky rozmanitých květin, kolem kterých kroužili zářivé prstence, které neustále pulsovaly, měnili tvar i barvy a vypouštěli hladivé vlny opojných vůní které houpali vědomí procházejících syntriandrů až k slastným gejzírům, které tryskali a vznášeli se v nich jako sametově zhmotněný dým z rozbouřených korálových útesů. Bylo zde nekonečně mnoho dalšího bizarního, stejně jako vše na Zexu syntetického zvířectva, rostlinstva, ptactva, hmyzu i vůní které bylo třeba delším pobytem v parku teprve objevit a kochat se jimi. To vše při chůzi Almeon citlivě vnímal, inovoval své myšlenky a rozvíjel do hlavy mu prýštící proudy opojnosti po celou procházku parkem stejně jako všichni syntriandři kteří park Hutan k tomuto účelu také navštěvovali.

Když Almeon konečně vyšel z parku do kaňonů ulic a vydal se ke svému poslání ve Věži Vědomí.

Šel podél zářících informačních screenů na zdech mrakodrapů jejichž špice byli v nedohlednu nad neslyšným kmitáním proudů dopravních destreků. Při své cestě po křemíkovém chodníku vedoucímu podél parku Hutan si náhle v mezeře mezi okrajem chodníku a starodávným ozdobným kamenem ve tvaru šedého vejce všiml jakéhosi barevného pohybu.

Přistoupil blíž a odsunul kámen. Za ním se krčila drobná oranžová opička. Neměla křídla ani ploutve a byla malá jako prst. Překvapeně jí vzal do dlaně. Vyplašeně kníkla a schoulila se do klubíčka. Malý roztomilý, oranžový tvoreček s bázlivým pohledem v očkách lesklých jako modré korálky.

Almeon si ji s údivem prohlížel. Jeho senzory v dlani do které ji celou roztřesenou vzal zaznamenali čistě biologický obal života. To bylo neuvěřitelné! Byla to živá tkáň! S něčím takovým se ještě nikdy nesetkal. A byl si jist, že dosud nikdo. Možná že našel přeživší klon bájného Moudrého Chlupce s dávného Předčasu. Opatrně opičku vložil do unipouzdra pod pravou ploutví, rozpřáhl křídla a jak nejrychleji mohl vyletěl k nejbližšímu hyperliftu ve Věži Vědomí.

Tam vyjel do 888 patra. Zde byli umístěny unforeskeny. Unforeskeny byly obří hrozny tísíců kulatých ,neustále se vlnících obrazovek velikosti a tvaru středního melounu které skenovali, identifikovali a případně kopírovali a reprodukovali každou entitu , která byla před ně položena.

Almeon opičku nedočkavě vložil na její velikosti odpovídající rhodiovou desku před jeden s unforeskenů a spustil identifikační program.

Pak došlo k nemožnému. Souhrou protknutí osudových náhod se totiž perfektně a mnohonásobně zajištěný systém krystalů ochrany a blokace neoprávněného přístupu k dosud plně nevyzkoušenému a přísně uzavřenému programu RHE ,Reproduktivní Hypernásobné Expanze na miliontinu sekundy zastavil. A zrovna v této prchavé miliontině chyby Almeon ve své rozrušené zvědavosti a zbrklé horlivosti aniž by věděl jak, při volbě programu identifikace nechtěně RHE v unforeskenu aktivoval. Oranžová opička vydala vyplašené kníknutí, poskočila, udělala kotrmelec, napřímila se a upřeně až drze pohlédla na Almeona. Poté se náhle rozdělila na dvě opičky pak na 20, na 200 na 2000 bleskově na 200000 pak na 20 milionů a tak stále rychlejším řetězením na stále větší mnohonásobné počty. Na překvapeného Almeona se touto geometrickou řadou nekontrolovatelného reprodukčního dělení vzápětí vyhrnuli obrovské proudy malých oranžových opiček a doslova ho rozdupali po podlaze v lepkavou kaluž. Obří oranžový vodopád se vylil ze všech stran Věže Vědomí a jako blesková povodeň zaplavil celou Universis. Netrvalo dlouho a oranžové opičky svými těli přemostily oceán a zaplavily i druhou megapoli Stelaris. Během několika periosvitů rozložili do chaosu celý Zex a bez příjemného ukončovacího procesu Rozpoznání na ostrově Ipharedes krutě ukončili všechny mírumilovné syntriandry, kteří na konflikt s tak obrovským a všudypřítomným množstvím útočníků nebyli připraveni. Ukončili i veškeré syntetické tvorstvo, rostlinstvo a vše co syntriandři vytvořili a rozvíjeli. Oranžové opičky se stali jedinými tvory na planetě a dál se množily spuštěným programem RHE šílenou rychlostí. Své příliš velké počty a potřebu potravy pro svá organická těla řešili vzájemným pojídáním se po mnoha násobcích septilionů. Jejich počet se takto ještě krátce udržoval na nekatastrofických hodnotách. Pak se stalo to, co bylo nevyhnutelné. Zůstalo Nic. Almeonova vědecká zvědavost spojená s nedočkavostí a osudovou náhodou mikrochyby programu tak určila ,že veškeré tvorstvo i rostlinstvo planety Zex svůj domov nikdy neopustilo.

                                     (Ilustrace k této povídce v sekci Autorovy ilustrace)

ZPĚT NA